MLHY.

Ven do mlh vyšel jsem si zimy nadýchat se

a do ní zahodit tu celou tíhu dne,

v níž zhynuly mé touhy nudou těžké práce

jak exotický květ, jenž mrazem uvadne.

Mám rád chumáče listí, od loňska jež zbyly,

a obrácené stromy dole ve vodách

a potok hrčivý, jenž v blízku zurčí chvíli

a o pár kroků dále hyne někde v tmách.

Sám patřím do vody, jež do daleka plyne

a naslouchám, jak z dálky jde sem dusný hřmot

a dívám se, jak tvary vlévají se v jiné,

jak svit je opouští a prchá do samot.

A polem zvolna jdu, kde brázdou tma se vláčí

a do hrud vlhkých dýchá otravný svůj dech

a na prsa se žitím unavená tlačí,

jak v nocích dlouhých Upír v rozpoutaných snech,

a kolem vrb jdu, jejichž pahýl strmí němě

a který z kmene u ran pučí nesměle.

Jdu samoten a smuten děsím se, jak ve mně

hrá trouvér zoufalství své písně zemdlelé.