Mlíkařka.

Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně,

Jako dobrá hospodyně,

Nahlavu vzavši hrnec mlíka,

Umyslila natrh jíti do Mělníka.

Vletní zatím suknicy

Kměstu porovné chvátá sylnicy;

Pak že takto se lehčeji chodí,

Sukni sy podkasá, a obuv snohy shodí.

Jducy cestou veselá,

Počítá již vmysli, co vydělá,

Pěkný dvadcetníček, a snad y více

Nasvém mlíce.

Myslila koupiti skopu vajec, a naně

Nasaditi troje slepice

Dokukaně:

Bylať z Nadějovic paní Pepice.

Cožby to bylo, řekla sama v sobě:

Aby mi hodně kuřat nevyseděly?

Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době

Mně jich několik potřeli:

Bylabych musyla zaviniti mnoho,

Kdyby mi nemělo zevšeho toho

Zůstati aspoň naprase.

Zprasete, až se hodně vypase,

Dostanu (kdož pak mi to přepře?)

Tlusťoučkého, milostného vepře.

Tak se sberou pomalíčku a pomalíčku

Groše dopytlíčku!

Kdož mi přitakém požitku

Krozmnožení mého dobytku

Zapoví koupiti krávu; a potom březý kráva

(Bodejž jen byla zdráva!)

Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda

Bůjně skákati prostřed mého stáda!

Vtom sy Pepice hopsa! poskočí,

Hrnec shlavy se skotí a plesk se nakusy rozskočí.

Běda! ach, přenešťastná chvíle!

Vejce, kuřata, slepice,

Prase y vepř, y kráva y týle,

Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice,

Co se již tak možnou byla učinila,

Sničím a splačky se domů vrátí;

Blaze ještě, že jí muž nevymlátí.

Každý znás, y blázni y mudrcy praví,

Větrné mosty sy kštěstí vkotrbě staví.

Sní se nám všem bdícým; jakž je nám tu blaze!

Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze

Za Kanovníka, neboli za Probošta volí

Sčepicý a sholí.

Lid mne Pražský miluje, ctí a zvelebuje.

Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje;

Dám hned probošství y kanovnictví kvindy:

Jsemť ach! k – an Pra – cký zas jak jindy.