Mlunný úhoř.

Na Olympu visí chmury;

Joviš dnes má zlosť.

„Opovážné, zemské stvůry!

Naučím vás, brát mi s hůry

blesk, můj přední skvost!

Hle, co pýchy je v tě chásce!

,Dej nám oheň!‘ Až jsem žasl!

Jak když hejsku na procházce

doutník zhasl!

„Dám jim oheň hříčkou, která

spokojí je snad.“

Smál se pod vous, v ruku bera

kůži, z níž se svlékl včera

Aeskulapův had.

Snopek blesků v koutku čadil;

Joviš vzal je, rozharašil,

jeden vyndal, v kůži nadil,

potom zašil.

„Tu jej máte, oheň živý!“

Zasmál se – a plesk!

Na všetečný svět ten chtivý

s olympické shodil nivy

v kůži všitý blesk.

Vystřiklo to, v řeku spadlo,

sic by se to propálilo, –

ve vodě to trochu schladlo,

naskočilo.

Čerstvě se to prohánělo

jako doma hned;

úhledně to zmohutnělo,

dostalo to hbité tělo,

hladké jako led;

ploutve, žábry rostly tomu,

svaly mrštné jako struny, –

stal se z Jovišova hromu

úhoř mlunný.

„Toť můj bičík,“ Joviš vece,

„na vás vhodný trest!

Vždy ať pluje v žití řece,

ať vás bije v chabé plece

jako žhavá pěsť!

Prostrčený hromoklínem,

kolem vás ať v brod se míhá,

ať vás v proudu měkce líném

bouřně stíhá.

„V sladkých vodách, v mělké lázni

zkuste jeho ran,

ať vás mrská, ať vás blázní,

ať vás tepe strašnou kázní

krutě se všech stran!

Taková v něm síla zbyla

z hromovládných mojich dlaní,

že by koně omráčila,

když ho raní!

„Jak se teprv tvor tak slabý,

člověk, bude třást!

Moh’ jsem blesku kázat: Zabij!

Mne však těší strach váš babí,

chci se na něm pást!

Proto ať vás plaší všudy

k vaší trýzni, k vaší muce

v chladném klidu žhavé pudy

revoluce!

„A v čem nejvíc vás to bolí,

nejhloub rozraní,

v tom můj bičík ve svévoli

za terč vaši plec si zvolí,

v tom vás podmaní.

Nejraději, bez otázky,

v proudu žití v koutek slunný

vpluje v sladkých vodách lásky

úhoř mlunný.

„Vlnek jemných kolébání

luzně zmámí vás,

v tom vás žehnou z nenadání

děs i rozkoš, třas i plání,

vášně žár i mráz!

Mlunná bytosť! Kouzlo vnadné!

Ale chyť to – – vyklouzne to;

jest to ryba krve chladné, –

úhoř je to!

„Všitý blesk ten rejdí v kličkách,

až vás obvine;

sám se nechytí v těch smyčkách,

jeť jak v hladkých rukavičkách,

vždy se vyšine!

Ale chci též, aby s chutí

mlunný úhoř dělal kliky

z vod těch sladkých k slané rmuti

politiky!

„Tam ať sebou šumně hází

podšitý můj blesk,

mámivé ať jeho rázy

směšně bouřně doprovází

věčný třesk a plesk;

pro zlosť ať vás mrská všude

švihem chlubných mravních dutek, –

chyťte ho však, – a co zbude?

Skutek utek!“