MLUVA BALKÁNU.

Salvy děl a pušek, řinkot zbraní,

krev, jež ráda teče z bílých skrání,

pochod od pohoří k pohoří,

děs a útěk vraha před mstiteli,

kteří dřív jen v bezmoci se chvěli –

vše to divnou řečí hovoří.

Rozléhá se do evropských lánů,

k břehům Baltu až i k okeánu

jako neodbytné svědomí –

na hrady a na paláce buší,

mocným násilníkům hřímá v duši,

že se každé pouto rozlomí.

Že není té moci ani slávy,

jež by mohla držet lidstva davy

v okovech a bídě na věky –

že i upoutaná po staletí

peruť konečně přec jednou vzletí

ve volnosti prostor daleký...

Řeč ta také k nám zalétá věru:

Hoj, vy bratří dálném na severu,

slyšte od Balkánu volných zpěv!

Také vy své Kosovo jste měli,

jako my svůj západ zkrvavělý,

když byl zraněn vaší země lev.

Také jeho v cizí pouta jali,

také vaše rody umíraly

v otroctví a cizích na nivách –

také vy jste vzbudili se ze sna,

také v luhy vaše přišla vesna,

po níž děď i praděd marně práh’.

Ale jako naše – plná chladu,

že v ní mrznou bílé květy v sadu,

že v ní houstnou mlhy v krůpěje,

že i duši mraky zaléhají,

za nimiž se slunce věčně tají,

nikdy v jasný kraj se nesměje.

Ale neklesejte, vzhůru skráně,

za dnů chmurných kujte vhodné zbraně,

buďte stále k boji hotovi.

Dnes neb zítra bouře přižene se,

jarní příval na nivy se snese,

uvolní svit slunce duhový!