Mluva duší.

Do retů nelze složit celou duši,

jeť ona dech, jejž slovo nepostihne,

jak šepot hvězd, jejž srdce jenom tuší,

a jenž se časem jarní noci mihne.

Neb každý krystal neroztaje v máji,

a slovo srdci zůstává přec chladným,

by oheň přeneslo, jež nitro tají,

a nestalo se vřelé duši zrádným.

Pak úsměv řekne víc než slova mnohá,

zrak sklopený neb touhou sálající,

stisk ruky slabý výmluvnost má boha,

a slza, jež nám v plaché stojí líci.

I zmlknutí a náhlé zamyšlení,

a těžký vzdech neb vzlyk, jenž ňádrem zmítá,

pak ticha tok a posléz probuzení,

jak a němé noci den kdy nový svítá.

Však nejvíc hudba, kterou struny lijí,

jíž dusí smutek, pohání cit slasti,

jež v slzách koupá svoji melodii,

a se skřivany jásá nad propastí.

Že bysi zřel, jak těžké slzy, bílé

jak velká rosa na všech strunách visí,

a vůni květů, která s tony mile

a teplem v jediný se půvab mísí.

A když už vyzní poslední ta sloha,

dvě duše mohou umříti v tu chvíli,

vždyť řekly si, že věk hledaly Boha,

a v druhém srdci teď jej odhalily...