Mluva naše.

Ne, toho nebude, by český lid

tak otrocky dal týl si nachýlit

a vsadit ostří v hrdlo, pod jazyk,

by mrštnějším byl pro cizácký cvik!

Ne, ještě v odpor také porobě

žluč kypí v holubičí útrobě;

ni napřažená zbroj ni léčka lsti

v nás neudolá mluvu naší cti!

Nechť špatní proroci nás konejší,

že cizá řeč jest vyšší, světlejší:

nám příliš jasna jest ta její zář,

nám při ní sklesá zrak i plane tvář...

A nechť ten její bleskot vznešený

nás lační shltit svými plameny:

nás bohům cizím v žertvu nevznítí,

nám protichůdců nebe nesvítí!

My tebe ctíme, tebe nanejvýš,

ty nám jak věčné slunce vévodíš,

jen tebou se nám zlaté jitro dní,

ty mluvo srdcí, mluvo národní.

Jen tebou život, slavný zdar a vzrůst

nám zaslíben byl z Libušiných úst,

jen tebou Lumír divomocně pěl

a Lumír Žižka v úhly světa hřměl!

Hus hájil tebe, tebou pravdu pak,

on paprskem tvým proťal černý mrak

a zoru tebou rozžal národům,

a tebou svítí Amos příštím dnům!

Ó kolikkrát jsi, plna lahody,

se stala zvučnou písní svobody!

Jak mnohá jiskra svátá, spanilá

se v duši lidstva tebou rozsila!

Vznes žezlo své, v němž tolik září hvězd

tvé velebnosti hlásajících zvěst!

Kyň, vládni jím, ať ta jen pochodeň

nám ducha ohněm křtí a srší veň!

Vznes koruny své slunný majestát!

A hanobce-li slepý chtěl by lhát,

že světla zdroj nám cizá dala řeč:

tas jako blesk naň hřmící hněvu meč!