Mluva skály.

K vám, hory, jdu, i vcházím do svatyně,

kde plno taje, plno žasu, vznětu;

zde stojíte, vy němé prorokyně,

a velebně tak zříte ve tvář světu

jak slova Boží, jež se stala skutkem,

jak slova soudu, hlaholící smutkem.

Již stínem hor se údolina stměla,

v týl řeřavá jim světokoule lehá,

hle, plameny z ní srší nad jich čela,

jak z obětnic kdy vonný plápol šlehá;

ten ohnivými jazyky z nich sálá –

slyš, lidskou řečí mluví šerá skála.

I slavně dí: Jsem velká vůle vroucí,

z dna srdce země roztoužená k letu,

jak peruť vzpjatá, vzletěť nemohoucí,

v dol odsouzená a říše zářných světů;

jsem žár, jejž ledem příkrá výsosť zebe

a kletbou stuhlý při útoku v nebe.

Sen síly, činu z okně narození,

znak vítězný jsem plamenného žití –

jsem jeho skon! Jen blesku políbení

mdlou paměť jeho křísí v žilobití;

jsem nebetyčný vzlet i jeho hráze,

jsem sestra ducha – hrob jsem v jeho dráze.

Jsem nebe stráž, jenž první vítá jitro

a poslední se žehná s jasem světla!

Jsem skvostnice, ty rozrýváš mé nitro,

v mé propasti tě stokrát závrať smetla;

jsem obraz nejvyšších tvých snah a bojů –

pojď, pěvče dobrý! Z mých se napij zdrojů!