MLUVA VĚCÍ

A někdy se zdá ti, že věci kol tebe zmrtvěly,

že nemilují tě příliš výmluvným odmlčením,

a někdy na tebe zase zří a zří a zří

všech očí rozveselením

a žhavými líbají tě pocely.

Pak mrkati pohledy od včíra znovu znepřátelenými,

rozmary, jež vtíravě mnoho vyčtly, že věděly,

sem zavlékaly tvrdá hrdopýšků slova,

dne vřavu s pustou, hmotařskou, starou pří,

v níž spravedlnost na ohni znovu uhoří,

neb zanesou jiskry, na kovadlině dneška,

jak bolestně lidstvo si budoucno s fušařskou pílí ková,

a krvácí znova a bloudí znova.

Vždy jejich hmotu cítíš, když rozradují se, věci,

a s tebou mysliti počnou v jakési společné práci.

Tu jakby chycení ptáci

se pohnuli v přísné své kleci.

A vidíš, že někdy se věci jak živé dívají,

i slyšíš i radost, již časem si potichu zpívají.

Skříň na knihy o tvůrčích kterak výská výbojích,

stůl prostřený o jídlech vonících, číších, jež znívají,

krb o teple za metelice v slunných pokojích,

obrazy na stěně o lidech, dálném kraji,

kde vody a lesy a chatrče, pole prohlédají,

květiny na oknech rozkvetlé

záhonů mluvou zahrad slunných se ozvou

a několik dojmů jako pozdravy zalétlé

jsou z nejdražších, jež na svém srdci tě spočinouti pozvou.