MLUVILA ZEMĚ.

Z rozbitých prsou a trupů, ztrhaných cev

teče a v důlcích mých ssedá horoucí krev

jako červené víno z rozpuklých džbánů.

Za den jediný, za noc zářivě zrádnou

sta a tisíce v mrazném klínu mém zchládnou,

mlčky odejdou, navždy odejdou k Pánu.

Z veškerých koutů mých stoupá k obloze sten,

zoufalé úpění, nářek matek a žen.

Co mi po tom je, rode bezcenný lidský,

hračko hozená v kout můj, nafouklé nicky,

smetí špinavé, jež dnes horlivě smetá

s krásných šatů mých velký, poslušný čas?

V sladkém slunci a vánku radostně vzkvétá

stráň má, údolí, jako včera, jak vždycky,

plné úsměvných vděků, hýřivých krás.