MLÝN

Jak starý, hajní mrtvý mlýn se zetlelými koly,

jimž voda šumná uhne se a jinam cestu volí

a skrývajíc se v lopuchu a nesečeném proutí,

se zdá jen mrtvou silou být, již nelze obživnouti.

Jak pustý mlýn, jenž nicotu kdys drtil místo žita,

jen věčnost marně proudící hnal v dávnu přes koryta,

tak umlklo v mé duši jest a popudu v ní není,

neb okov žití dosáhnul dna mrtvých okamžení.

Kol mlýna hořké ticho čpí. Háj na kolenou klečí,

jsou rozptýleni po světě a pomřeli už mleči

a násyp zrna poslední jak roků šum se jeví,

jsou vírem prázdna odváty i pohankové plevy.

Jen nad žernovem zvětralým list olšin chabě šlehá,

což velmi vzácná pro smysly a výmluvná je něha.

Po hřmotném tempu života jdou mrazné stance hlucha

jak z mystického neznáma do mystického ucha,

po prudkém tanci pěny, vln, po ranách síly hybné

smrt pouze k čelu života se s políbením shýbne.

Je zastavený hluk a cval a do lopat se vzpírá

jen tíha valné nicoty a výška všehomíra.

Jsou prázdny pytle. Vítr v nich. I prázdny koše secí,

prach jako flór se ukládá na čnění hran a věcí.

Na chvostné jedli prastaré jen úpí doupňák sivý,

jak v označení myšlenek, jež zbyly ještě živy.

Jde odtud cesta-necesta. Jde hložím. Trním. Pískem.

Za sněním žití vzdáleným, v snu ústíc smrti blízkém.