Mlýn v horách.

Unavený cestou

v libém dubu stínu

poklidu jsem hledal

nedaleko mlýnu.

Voda jako křišťál

teče na kolo,

nápad pod ní stená,

děrav na polo.

Oči se mi klíží,

mlýn a potok mizí...

Však už jsou tu opět,

a hle! lidé cizí,

hranatí a velcí,

dlouhých liščích brad

útokem se ženou

k mlýnu odevšad.

Ej, to bude mela!

Hleďme – kýho výra! –

v mlýnici se chasa

dohromady sbírá,

pan otec jí v čele

mává vějačkou,

po boku mu prášek

s dlouhou stříkačkou.

Hr! už rudí, žlutí

na chasu se ženou – –

V tom pan otec švihne

v mouku připravenou:

cizí trou si oči,

a jen ještě mžik:

proudy na ně chrlí

prášek, nešťastník!

Útočníci vyjou,

oči se jim lepí –

snadno schytati je,0

když jsou jako slepí.

Už je vzhůru vlekou,

rovně ke koši:

„Hajdy do korčáku,

žlutí hastroši!“

Běda! Po pořádku,

než bys napsal sloku,

ocitne se každý

v běhounově oku;

odtud musí, chuďas,

mezi kameny –

ach, co proti tomu

pekel plameny!

Běhoun bez milosti

v těle kosti štípe,

přes kraje až zpodku

melivo se sype –

do starého lubu;

plno otrub, plev –

z pytloviny padá

mouka jako krev!

Mlynář mne si ruce,

starý žabař plesá:

„Teč, vodičko česká,

teč mi na kolesa –

však meleme hlavy,

nohy, ruce, dřík –

ať vyčistí hory

ten náš čaračník!“