MLÝN V KRAJI.

Pod hrází, skryt v olšoví,

starý mlýn sní zpola,

netřesk sedl na krovy,

sliz a plíseň v kola.

Mech se vine po střeše,

břečťan splývá při zdi,

pod okapem k potěše

holoubků pár hnízdí.

V okně, lásky v zástavu,

zkvetlou myrtu zříti,

níž proud hbitý od splavu

v zeleň luk se řítí.

Pláň zde krásou neskrblí,

jeden květ kol nivy,

a mlýn, stařec přihrblý,

v dumě zří ty divy.

Žernov puklý v nádvoří,

schody rozvráceny,

a přec štěstím hovoří

k duši tvé ty stěny.

Jak by děly: – Vlň se dál,

nivo plná zlata,

čas náš ještě nenastal,

však už z dálky chvátá.

Z květu vzroste plný klas,

z klasu zrno živné,

ženců zazní píseň zas,

žár až léta kývne.

Z plných stodol zavolá

jarý klepot cepů,

bystrý proud nám na kola

vběhne v divém tepu.

Oživne zas starý mlýn,

zbudí se v něm síla,

ze zásypů bude v klín

padat moučka bílá.

Byť nám vichr střechu rval,

ničím vše ta ztráta –

šum jen, zraj a vlň se dál,

nivo plná zlata!