Mlynářík.

Aj, co to? zda zrak mě klame,

ký to zpěvný křik?

Hola, ptáče, my se známe,

vy jste mlynářík;

hostívalť nás ondy oba

rychmburský důl –

ty můj Bože, to je doba,

věku víc než půl!

Slza jeví se mi v oku,

snil-li jsem či bděl?

přes padesát dlouhých roků

jsem vás neviděl,

a tu náhle strhána je

vzpomínek mých hráz –

krajánku můj z dětství ráje,

vítám, vítám vás!

Ach, příteli šedohlavý,

sestár jste a shrb,

co jste se jak šohaj pravý

vyved z našich vrb;

tenkrát plavou měl jste kštici –

posud všecko vím –

tak jdou léta, smutno říci,

mlha jen a dým!

Ondy lepší byly časy,

bez žalu a běd,

leč tak každý říká asi

kopuletý děd;

nemůž ani jinak býti,

což je život? Sen!

Změn divoké vlnobití

všecko bere v plen!

Škoda, viďte, děde malý,

dřív byl jiný ruch,

lesy víc se zelenaly,

svěžejším byl luh;

plno houslí bylo nebe,

země samý květ,

o závod jsme vedle sebe

dávali se v let.

Bývalo nás všady plno

jako v slunci much,

ej, ty hbitá času vlno,

kam tě zahnal Bůh?

prchla jsi; kde ona chvíle,

když jsme v lůně skal

druha druh pln hravé píle

v letu sledoval?

Těkali jsme bez únavy

pospolu i zvlášť,

s hravým ptákem chlapec hravý,

kam vítr, tam plášť;

ejhle nyní! svěžest zvadla,

skončen mládí hod –

hleďte jenom do zrcadla

klidných lesa vod.

Či ta siná voda klame

jako celý svět?

snad co na svých hlavách máme,

jest jen druhý květ?

vždyť nám Pánbůh posud dává

drobných písní dar;

kdo, jak my dva, křídly mává,

rcete, je-li stár?

Nevím, ale buď jak koli,

našli jsme se zas,

nuže, zvu vás tady v poli

na vzpomínek kvas;

zanesme se myslí svěží

v ráje dětských dob,

přeleťme, co v cestě stojí,

ať to třeba hrob. –

Znalť jsem já vás, milý ptáčku,

ještě za těch chvil

kdy jste v hnízda švarném váčku

vajíčkem jen byl –

bílým, s drobných teček nachem,

ale malým tak,

kropenatým že vás hrachem

dětský tušil zrak.

Z desíti ten nejpestřejší

tenkrát byl jste snad,

když jsem na vás v listů skrejši

ondy z rána pad’;

pak jsem chodil vždy, můj zlatý,

jak jsem mohl jen,

na ten poklad kropenatý

dívat se co den. –

Holátkem vás zhlíd’ jsem na to,

sotva jste se zlíh’ –

oči byly jako zlato,

víček ohnivých;

jed’ jste za dva, křičel za tři,

byla s vámi tíž –

nad ostatní druhých bratří

dral jste se vždy výš. –

Žlutavou jste týčil hlavu,

krčkem míře ven,

nejstatnější všeho davu

rostl jste co den;

stlačil jste své bratry mocí,

mnohý z nich se chvěl,

ale vy jste ve dne v noci

volným býti chtěl.

Leč ne vy jen, každý v skoru

tlaku chtěl být prost –

inu, deset takých tvorů,

to je víc než dost –

k té i k té se tlačil straně

čechraje svůj pýr,

tu vy jste se odhodlaně

zved’ jak kavalír.

„Nač ta tíseň?“ hovořil jste,

zdálo se mi tak,

„proč nás má to hnízdo, vizte,

týrat všelijak?

nevolno v něm všemu rodu,

žalář je to spíš,

kdo jsi zrozen pro svobodu,

k dílu, k činu již!

Chutě, ruče, odhodlaně,

k čemu máme zbroj?

vzhůru, bratři, jménem Páně

připravte se v boj;

za mnou, kdo jsi junák pravý,

planých strachů prost!

či chceš kord jak hošek hravý

mít jen pro radost?“

A v ráz všecek podurděný,

v příklad bratrům všem,

probodnul jste hnízda stěny

chvostu rapírem;

po vás druzí; tak se dělo,

že na druhý den

z ubohého hnízda čnělo

deset kordů ven.

Deset hrotů po příkaze

vniklo v hnízda skvost –

jediného k plné zkáze

bylo by už dost –

tak co matka v lásce tkala,

zahubil váš hněv,

třeba z ran že nestékala

purpurová krev!

Tenkrát z domu matce, otci,

prchal jsem co den,

abych zřel, jak živou mocí

z hnízda chcete ven;

leč váš otec křídly rázně

do tváře mě pral,

chudák stará, jistě z bázně,

bych vás nevybral.

A když jste se vyváděli,

to byl teprv šum!

za zkoušku jste cílem měli

nízký podál chlum;

ach ty křiky, ach ty strachy!

ach ten chabý let!

teď, krajánku větroplachý,

znáte celý svět.

No, jste u nás, bavte se tu

jako milý host,

odchovejte dětí četu

kraji pro radost;

radujte se, veselte se,

mám vás z duše rád,

s dávným ať se těší v lese

dávný kamarád.

Nechoďte jen, milý děde,

na tu lesní pláň,

ničemný kam luňák vede

družnou svoji káň;

ostříž, háje lotřík divý,

lapil by vás hned –

a což moták odvážlivý?

a co včelojed!

Veďte raděj na mýtinu

mláď svou k milým hrám;

mlynáříčku, bratře, synu,

dobře radím vám;

jste mi příliš důvěřivý

jako každý Čech,

varujte se, druhu snivý,

loupežníků těch!

Chraňte svoji krev i peří,

dejte na můj svod,

vždyť je také po mateři

mlynářským můj rod;

na Chrudimsku při Olšince,

Blíž moravských hor,

poví vám to všechny mlýnce,

každý lidský tvor.

Až vás někdy touha snese

zas v těch vrchů klín,

matčin rodný v starém lese

spící zříte mlýn;

stulen v klíně strmých strání

sní svůj časný sen,

nad jeho se střechou sklání

lípy starý kmen.

Přiučte se perlám písní,

které zpívá splav,

v němž se bílých jelců tísní

rudoploutvý dav;

zdeť jste ondy blíže skály

útulek svůj měl,

když mlýn mouku a vy škály

zobáčkem jste mlel.

Zdržte se tu; nechať záhy

přilétá sem sníh,

kupící se podél dráhy

v mocných závějích;

tam, kde má dřív dlela máti,

všude krásy dost,

že jí srdci vyzpívati

nelze na věčnost.

Na své mládí vzpomeňte si,

já na svoje též,

na ty vrchy, na ty lesy,

na zámeckou věž;

na mých drahých hlavy sváté,

na pohádek tlum,

na hodince jimiž zlaté

zkvétal rodný dům.

Zavítejte jarním časem

v nademlýnský sad,

spatříte v něm s rusým vlasem

bledé dítě stát;

tleská v ruce, pláče, zpívá

drobnou žití zvěst,

poznáte je, vždyť to snivá

moje duše jest. –