Mlynářova chlouba.
Také mlynářovi budiž přáno
Jednou trochu otevříti hubu,
Také od něho buď povídáno –
Něco aspoň o slovutném lubu;
Vždyť to víte o mlynáři jistě,
Že má rozum vždycky v pravém místě.
Kdo si nechce hubu spálit,
Musí mlčet nebo chválit.
Mlčet? – proč nám dalo jazyk nebe? –
Tedy chválit! – koho ale? – sebe!
Ať si mudrcové švadoní,
Že ta vlastní chvála nevoní –
Člověk předce v každé době
Nejbližší sám sobě;
Pak prý je to nyní v modě!
I proč tedy plavat proti vodě?
Chutě budu chválit sebe sám –
Však to první nedělám.
Mlynář také ví, co činí;
Upevním vás aspoň ve víře,
Že jsem nedal ani halíře,
By mě pochválili jiní. –
Kde však začít, abych shrábnul čest?
Nu, vždyť nad námi snad nehoří!
Každý nejraději hovoří
O tom vždy, což jeho jest:
Stará žena o mladosti,
Mladý manžel o starosti;
Ovčáci si povídají,
Kolik který zubkyň má a kolik bahnic,
Němý nepovídá prach nic,
Ženské zato všecko přetřepají;
Já však sám a sám
Ženu, mlejn a sebe mám.
Jaké ženy jsou,
To ví každý; do pytle je dejte,
Hodně všemi zamíchejte,
Pak se na vrch podívejte,
Naleznete – zlou!
Nechám tedy žínkou býti žínku,
A radč pěkně po sobě
O mlejně a o sobě
Učiním teď zmínku. –
Ve mlejně je vyražení,
Jakého hned všude není;
Jak je na vantrokách hodně vody,
Začnou v mlejně celé hody;
Kola, ty se otáčí,
Kámen jako kozel běží,
Mládek s mlečkou čtveračí;
Strejček na svých pytlech leží,
Prášek shání pilně prach,
Na pšenici pouští strach;
Mleč se s pytlem na koš dere,
Stárek měřičného bere,
Mlynář v krčmě vážně sedí,
Do korbele pilně hledí,
Mlynářka si kávu vaří –
Zkrátka, všem se dobře daří.
Jenom tenkrát vodička
Mlynářovi teče do huby,
Když je příliš maličká;
Aneb zase na ruby,
Když mu proudy zpáteční
Příval dělá nezbedný:
Tu mu voda zbyteční
Časem dělá suché dny.
Ty pak, žlutý, závistivý brachu,
Jenžto nechceš rozuměti naší chvále,
Řka že tobě mlejn dá jenom prachu,
A že prachů jiných v světě dosti –
Dobře máš; svět má těch prachů ve hojnosti;
Jakých ale? –
Máme předně školní prach;
Z toho však jde pouhý strach:
Ten prý, jak nám moudří praví,
Trhá jenom zdraví.
K čemu také dlouhých řečí,
Jak ten prášek svědčí?
Patřme školákům jen na líce!
Tváře jejich zmudřené
Jsou tak pěkně červené
Jako moje – čepice! –
Máme také střelní prach –
Z toho prý jde teprv strach!
Ó ten mnohou rozpláče;
Mnozí nováčkové naříkají,
Že se z něho nedělají
Buchty radč neb koláče. –
Prach je také na silnici,
Ten však nestojí mi zato,
Vlastnosti bych jeho sčet;
Jeť to jenom suché bláto.
Prach však co je ve mlejnici –
Žitný prášek, to je zlato!
Mouka pěkná jako květ,
Jaké ta je drahé zboží,
To vy ani nevíte;
Z ní se dělá dárek boží,
O který se modlíte.
Mlynář není žádný zláštnůstkář;
Jakož se to děje v zemi celé,
U něho též kdo dřív přijde, dříve mele,
Buď si kaloun- nebo pernikář.
Svět jest plný špekulantů,
Pletichářů, mudrlantů,
A ti všeho užívají
Jinak nežli mají.
Co ta voda jenom od nich zkusí?
Jaké kusy
S tou jen tropí?
Šenkýř – ten ji v pivě topí;
Ladýř – ten ní oves kropí,
A tak lidi, kteří špatně vidí,
Šidí.
Pán zas, který píše
Písničky a kalendáře,
Naleje si vody tiše
Do vyschlého kalamáře:
Pakby mnohý klel se na to,
Že je každá jeho strana
Ohněm psána,
Každý puntík že je zlato!
Jenom mlynářova mysl střízlivá
Jak se patří vody užívá;
Mlynář ví, co vodě chybí,
Zná však také její sílu,
On ji vodí, jak se mu jen líbí,
On ní žene stoupy, mlejn a pilu.
Mlynář, třebas nesedával v radě,
Má přec všech pět pohromadě;
O něm ale mlčí celý svět,
Jakby neznal, co jsou čtyry a co pět:
O botě a o kabátě,
O řepě a o salátě
Spisují teď knihy v Praze;
My pak potom jejich dišputací,
Jejich smích a lamentací
Kupovat si máme draze.
Ať si svatý pokoj dají!
Ať nám poví, co je mlejnek řádný,
Tím nám radost udělají;
Ale o tom ani zmínku žádný.
Mlynář kdyby se snad stavil na hlavu,
Ani nezavadí o slávu;
Umí-li kdo trochu vřískat,
Na jednu hrát strůnu, trochu pískat,
Hned by na rukou ho nosili –
Bodejž ste se zmámili!
Což pak byste dělali,
Kdybychme vám mouky nedali?
Jinou byste pískali! –
Mlynářovi prach nic nepřejete,
Také na něj hubujete,
Že mu lub
Chleba nese do třidceti hub,
A že prášek polovičku ukradne,
Než co v truhlu dopadne.
Moje stará hospodyně
Nedostává do kuchyně
Půlky telat, celé skopy,
Kuřátka a vajec kopy –
Nechť jen drží uštěpači huby!
My jim přejem jejich akcidence,
Jejich slávy, jejich věnce;
Jen ať oni nám též přejí naše luby.
Kdyby lubů nebylo,
Všem by se zle dařilo! –
Mlynář, ten jde na pořádek,
Jeho stárek, prášek, mládek,
Slovem každý na svém místě
Musí dělat věc svou čistě,
A takž musí v mlejně štěstí
Jako z vody růst a kvésti.
Ještě vám tu povím zkrátka,
Co má mlynář v mlejně míti,
Má-li mlejn mlynáře ctíti;
Předně ouhledného mládka,
Přece nějakého šviháka,
Kterýž lásce jako mlejnu rozumí;
Nemáli mlejn takového jonáka,
Hned tam hezké mlečky chodit neumí.
Je-li k tomu ještě švarný stárek,
Volavých tu párek.
Pak je v mlejně perle drahá
Prášek čilý,
Kterýž ostře z pytlů tahá
Rozumy – a v malé chvíli
Moc nadělá mlečům vrtochů;
Který po mlejně jen létá,
Pilně hledá, pilně smetá,
Tu trochu a tu trochu;
Trocha k trošce dohromady
Vyleze až na hromady,
A ty v Praze
Prodají se hezky draze.
Pak se ovšem, páni moji,
Mnohý člověk závistivý
Jako novým vratům diví
Mlynáři že dobře stojí;
Pořádek však nese dary,
Chytrost nejsou žádné čáry.
Mlynář mele, když má mleče,
A když hodně vody teče;
Vody-li se nedostává,
Tuť se kolo jenom vleče,
Tu mlejn jako churavý,
Poklepává – poklepává,
Až se posléz – zastaví –
To též mohu říci směle,
Na prázdno že nerád mele;
Jak na koši dochází,
Letí k stavidlu a zarazí. –
Příznivcové předrazí!
Račte mi již prominouti,
Musímť na koš dohlídnouti –
Mně se zdá, že dochází.