MLÝNY.

Pochmourné mlýny, kdo vás v poušti stavil,

kdo v pohyb uved vaše kolesa,

po mrtvé řece černé zrní plavil,

by mlely jste je, to ví nebesa!

Kdo bydlil blízko, aby mouku prosil,

a vítr vpustil, jenž by plevy hnal,

kdo chléb z ní jed’ a kůrky slzou rosil

a srdce tisk’ a boha proklínal?

Kdo koryto strh’, lopaty vám zlomil,

dal červy prorůst svadlou podlahou?

Kdo s uzlem touhy stěhoval se sto mil

pro vaši dlouhou píseň neblahou?!

A – mlýny duše! – kdo vás znova vzbudí,

žernovy těžší tamtěch otesá?!

Kdo jiný přijde s novou touhou v hrudi,

mlád blaženě... e – to ví nebesa!