Mně bude teskno...

Mně bude teskno, dítě drahocenné,

až cítit budu z Tvého chování,

že mezi naše duše spřátelené

se propasť jakás náhle uklání,

že netoužíš víc po mé společnosti,

že jenom zřídka jest Ti milejší

než samota, v níž místa vždy je dosti

pro tlupy krásných snů, jež konejší

v tak sladké zapomnění duši mladou,

že necítí, jak krev jí ze žil kradou.

Až všecko kouzlo pozemského žití

z bytosti jedné kynout bude Ti,

my ostatní pak, v temno mlhy skrytí,

nejasně žít Ti budem v paměti,

až jenom této hlas Tě lákat bude,

bys naklonila duši k poslechu,

až nebude mít moje srdce chudé

již žádné slůvko pro Tě v útěchu,

když duše Tvá se v žalu zapomene:

mně bude teskno, dítě drahocenné.

Až i mé písně, na nichž bledým leskem

můj dávný, bujný cit jest ještě znát,

svým zápalem i trpkým svojím steskem

Tě nebudou tak jako dneska hřát,

až lhostejno Ti bude, kterak žiji

a čím se ve svých plánech zajímám,

kde nalezám svou družku poesii

a kde zas všeho prázdnou duší mám,

až zajmou Tě ty touhy bezejmenné:

mně bude teskno, dítě drahocenné.

Ta doba přijde, vím to, přijít musí.

Pojednou, než se nadáš, vyvstane

jak letní bouře, která dusí, dusí!

Svět v jiné záři rázem zaplane.

Snad poznala’s už ono tajné chvění –

věř, jarní to jen byly přeháňky,

jež krajiny tvář ani nepozmění;

však tato bouře, bušíc ve spánky,

převrátí všechno ohnivými klíny

a člověk vyjde z ní pak srdcem jiný.

Nedej Ti bůh, bys zřela přestavši ji,

že nejkrasší Ti květy zlomila,

že všechny listy urvány se svijí

po pusté zemi, k nimž jsi klonila

s nadějným vzdechem rozpálenou hlavu,

chtíc ve věnci je vidět příštích dnův;

nedej Ti bůh, bys potom v lidstva davu

sobeckých zřela množství ničemův;

milostné dítě, kéž té bouře vlání

Ti sype s mraků jenom požehnání!

Pak zajisté se sejdeme tak zase,

jak dnes si vřele v oči hledíme:

Ty smát se budeš, rosu blaha v řase,

a odlesk její svitne v oči mé. –

A vyprávět mi budeš, zase moje,

co’s na té pouti středem lásky snův

musila zkoušet útrap, mdloby, boje,

co překročiti ostrých kamenův,

než’s došla klidu země zaslíbené –

Mně bude volno, dítě drahocenné.