MNĚ BYLO TESKNO...

Mně bylo teskno v živém ruchu,

když odpoledne v dumách svých

jsem maně bloudil v žhavém vzduchu

po horkých Pražských chodnících.

Zdi domů v žáru líně spící,

hluk vozů, lidstva pestrý řad,

jenž kolem pouští s vážnou lící

těch nejhloupějších řečí spád,

pár přátel, o nichž pověsť hlásá,

že mody lvi jsou bezvadní,

jimž celá zrcadlí se krása

tam v každé skříni výkladní,

a dámy, které vábně staví

vstříc líčko, pudrem uvadlé,

a úsměv rozmarný a smavý,

jak naučen byl v zrcadle –

pryč odtud, pryč, zde zmírám nudou,

jež horší než klid hřbitova,

ven, v dědinu tu svoji chudou,

v klid idyllický venkova!

Vše splněno. Mám zas ty kraje

a lesy v modrém obzoru,

ty aleje, kde plod už zraje,

a ptactvo kde dlí v hovoru.

Je dívka zde, čtla moji knihu,

mne z celé duše ráda má,

zrak její oheň, v kterém v mihu

hned modrý jas, hned vášeň plá!

Lid dobrodušný si mne váží

pro pověsť, jež mne provází,

rád svěřuje mi, co jej blaží

a rady bere v nesnázi.

A přec mne nuda jímá v spáry,

a zas se mi vše protiví,

kraj, alej, les i lásky žáry,

i lid ten dobrý, poctivý.

A jako dítě rozmazlené,

jež, nevyzpytno v přáních svých,

chce hračky dávno zavržené

a nic mu nenahradí jich,

tak vždycky po hodině páté,

když vzplane západ veliký,

rád chtěl bych z dědiny té klaté

zas na ty Pražské chodníky,

kde brzy vzplane světlo steré,

kde vozů hluk a lidstva řad,

kde maně se mi v ucho dere

těch nejhloupějších řečí spád,

kde jdou kol moji známí rojem,

jichž nesmí tknout se pověsť zlá,

a krásky, kterým pod závojem

ve zracích reflex světel plá...