MNĚ ČTYŘI STĚNY STAČÍ UŽ...

Mně čtyři stěny stačí už, co venku jaro zpívá

a bílé světlo na mřížích se chvěje nesměle.

A co radostně v kráse své tam venku všechno splývá,

sem spoře s hrází zavane jen vůně podběle.

Tu nikdo tobě v bolesti své srdce neotvírá

a u všech hledáš nadarmo důvěry poslední.

Vše zdlouhavě a tísnivě ztraceno odumírá,

když mládí v touze zahoří jako žár polední.

Ti lidé dávno změnili své lidství v pouhé stíny

a duše z mrtvol živoucích se nesmí vzdalovat.

Již bez nadějí každý jen svou nese tíhu viny

a brzo naučí se ji zoufale milovat.

A venku v jasu slunečním je jaro, vůně chvojí,

z vln svěžích trav sem odněkud doléhá klekání.

Chci v prázdno volat šíleně, zpět volat duši svoji

a oblaka, má oblaka chytati do dlaní!