Mně někdy vzpomínka...

Mně někdy vzpomínka, jíž bůh ví nevolám,

dny dávno uprchlé zpět v paměť přinese,

dny štěstí zašlého, kdy nebyl jsem tak sám,

dny lásky, polibků a toulek po lese.

A sotva věřím už, že já jsem tentýž hoch,

jenž jednou také žil a šťasten byl a mlád,

tvá ústa, čelo tvé že líbati jsem moh’,

ty krásná nevěrná, jíž měl jsem tolik rád!

A sotva věřím už, ó div, že já jsem týž,

jenž tebe miloval, – jak cizá jsi mi teď! –

a který ptal se tě, proč v loktech se mi chvíš,

a který se rtů tvých ti slíbal odpověď!

A někdy zdá se mi, že byl to jiný kdos,

ten šťastný před lety, jak člověk býti můž’,

mně že jen vzpomínek ó hořký padl los,

vzpomínek na chvíle, tak dávno prchlé už.

A přece jsem to já, a když si vzpomínám,

mně smutno pro tebe a srdce chvěje se –

Ó štěstí zapadlé, kdy nebyl jsem tak sám,

dny lásky, polibků a toulek po lese!