Mne nepřizdobil zlatohlav...

Mne nepřizdobil zlatohlav,

já mám jen bílou řízu kněze,

můj nezaznívá s trůnu zpěv,

jen skřivánkem se vznáší s meze.

Kýs skvost mých skrání netlačí

a nekmitá se bleskem v mraku,

leč slunečná je zdobí zář,

a teplý úsvit milých zraků.

Já nejsem králem, jemuž zpěv

tresť zlatou v mocnou dává ruku,

mně povzdech srdce do ní vtisk’

sněť zkvetlou v kráse ptačích zvuků.

Jsem knězem, žezla netřímám,

můj zpěv se mocí nehonosí;

já zlata v úděl nedostal,

jen drobné perly svěží rosy.

Já nedím: „Viz, je hrozný svět,

nuž padni na kolena v strachu!“

Já těším: „Vidíš v nebesích

tu duhu ze zlata a nachu!“

Leč slunce-li jsem krůpějku

dal jediné jen duši v trudu,

pak její tichou modlitbou

i v prosté říze spasen budu!