Mne Osud na tvé cesty uved – slyš –

Mne Osud na tvé cesty uved – slyš –

co vypráví nám den, když večer ztich

a noc se blíží. Jak svých dojmů pych

jak lesklé ozdoby tká v přítmí to,

jak tajem syto vše a rozvito

jak náruč, která čeká rozpjata

a láskou žhavá. Jak jsem dojata,

jak planeš ty... Tak Osud tomu chtěl!

My pokorně se před ním skloňme, z těl

a z duší svých teď věnce spleťme mu

a děkujme, jak vůdci našemu,

jenž sil i rozmyslu má v převaze

a za nás, když jsme zdřimli neblaze,

před prahem naším věrným strážcem bděl.