MNE PŘITÁHNI!

Mne přitáhni svou láskou neskonalou,

mé srdce podrob – svaté násilí;

v mém nitru divoce se všecko sváří

a vlny vášně zas mě zalily.

Jen vzchopím se a zase zpátky padám,

když zajiskří tvá hvězda nade mnou;

svá křídla měnivá a temně stkvoucí

hned hříchy v posměch v obzor protáhnou.

Mě mýlí hlas tvůj laskavý a vlídný,

své písně svůdné hned v něj přimísí;

mě usmrcují jejich žhavé tóny,

tvá milost-li mne nevzkřísí.

V dnech smrtelných se stále zjevuješ mi,

loď zlatou vezeš v dálku ku břehu;

mnou touha po tobě vždy zalomcuje,

za tebou prudce vzletět – nemohu.

Vím náruč tvá, tvé silné obejmutí,

dech slova tvého sladký na mých rtech,

mou bytost stvořily by divem novou,

a čistou – jen ji vlídně rozkvést nech.

V mé hloubi všecko volá žhavě k tobě,

svou všecku bytost k tobě přichýlím;

jen přitáhni mne láskou neskonalou,

mé srdce spoutej – svatým násilím.