Mně teskno po tobě,

Mně teskno po tobě,

ó nejmilejší máti!

jak v poli na podzim,

kdy skřivan v dál se tratí,

již bledé slunce zlatí;

a jako v zahradě,

kde řídne klenba révy,

v níž pruh se oblohy

jak modrá stuha jeví,

a mračna jako hněvy.

Má spící rodičko!

v mé duši těžké hoře,

jež nerozruší noc,

ni den, ni ranní zoře,

ni nových citů moře;

má první byla slast

tak přenesmírně krátká,

teď pustý život můj

jak pobořená chatka,

jak v noci křižovatka. –