Mne to už zase, otče můj,

Mne to už zase, otče můj,

ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas i daleko,

jak jsme si vždycky stáli,

zas rozpínáme ruce své,

bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, však v oči zas

druh druhu nepohledí,

zas velká láska pojí nás –

a dělí nás zas ledy.