MNĚ ZDÁLO SE...

Mně zdálo se, že umřel jsem dnes ráno...

a nebylo mi útěchy té dáno,

bych s milými se rozloučil.

Já okem skelným v nebe jasno hleděl

a na rtu mém strnulý úsměv seděl,

jejž smrtný zápas vyloučil.

Mé srdce ztuhlo, jež tak žhavě plálo!

teď nehybno, tak jak by klidně spalo,

a tlukot žil mých ztich’ –

i mozek můj je prázden všeho pojmu,

je prázden myšlenek i lidských dojmů,

a tím i odumřel mi smích.

Též ztichl hlas, jenž o lásce Jí šeptal...

a také ten, jímž častokrát jsem reptal,

že na světě jsem nešťasten. –

Mé srdce tlouklo pro Ni, dýšíc láskou,

můj život k slovu Jejímu byl páskou

tak slabou úzce připojen.

A k vůli Ní jen puklo srdce žalem,

nemohouc žíti v trápení tom stálém,

nemohouc zdusit lásky cit.

A Ona, když mne nyní kryje země,

tu nepřišla ni s jednou slzou ke mně

se na mém hrobě pomodlit...!