Mně zdálo se, že vedle mne jsi stála...

Mně zdálo se, že vedle mne jsi stála,

že zvedlas ručky na kraj mého stolu

a kloníc hlavinku jsi šepotala:

„Viď, tatínku, že půjdeme dnes spolu

v ten pěkný sad,

viď že máš Lidku rád

a přes schody ji zase sneseš dolů!“

A když jsem vstal a stranou kladl tužku,

tu na můj papír bádavě jsi zřela

a ptala se: „Psals básně pro Lidušku?“

a na rtech mých Tvá ústka plála vřelá.

Já zas a zas

Tvůj zlatý hladil vlas,

jejž krása na skráně Ti rozestřela.

A hned ta tam mých veršů byla píle,

a šli jsme ven! – Noc v ranní přešla dobu...

O lživý sne, o hrozná pravdy chvíle,

já v rakvičce nes přes schody svou zdobu,

v ten tichý sad,

zkad zvonů smutný lad

svým vzlykajícím hlasem volal: „K hrobu!“