Mní člověk...

Mní člověk: v život idealů

jak malým je ten širý svět.

Co slzí, běd,

co pohrdání, muky, žalu,

o skutečnosti drsnou skálu

co vidíš snů se rozbíjet!

To život, řekneš. V ňadru kvílí

dob zašlých nápěv, sám a sám

jen zbylý tam.

Ta hlava tvá, že nesešílí!

A hloub a hloub se zvolna chýlí,

v klín teskným, divým mrákotám.

Leč z těchto přece slunce sálá...

A ty jsi po něm ruce vztáh’

a v mátohách

zář ducha věčná, neustálá

a lauru snítka květem vzplála

i paprsk jitra na horách.

Ta náruč jak se vzpíná k němu

a s křídel padá všecka tíž...

ó duchu slyš,

rci, ty jsi světlem žití mému,

a k tomu cíli neznámému

mou bludnou dráhu osvítíš. –

A jasněj tam to světlo plane...

ó jdi, ó leť, vše opusť zaň:

i rodnou stráň

i drahých hroby zasypané

i hnízdo lásky nevylhané

pro lístek růže na svou skráň.

Jsi činů, lásky, slávy lačen,

shoď vše, co tíží, velký teď

a hrdý leť

z té hrstky prachu v zástup mračen

a s bouří zpívej sám a nadšen

a směle v oko slunci hleď.

Buď orlem v skalách Hymalají

a Uraganem v Sahaře

a na jaře

buď lavinou, když sněhy tají

a rudé Alpy plápolají

jak ozářené oltáře.

Buď vichřicí, jež nespoutaná

i zem i nebe poděsí

a v pralesy

tak dlouze kvílí jako hrana

a hýří divou vášní štvaná

a mraku hnízdo stele si.

A mořem buď, jež hučí lkavě

a těžce bije v příkrou hráz

a bouří v ráz

se vzchopí, jako v boj se stavě

by v majestátní, hrozné slávě

král pouště hřivou pozatřás’.

Buď velkým v lidí smích a zrádu

a poctivým v jich lež a klam,

buď světlem tmám

a hřímej písní vodopádů

a živlů jek a spor a vádu

v své písni prociť z lidí sám.

Co moci tvé se může zdráhat?

Duch křídla má, ó dej se v let

a nikdy zpět,

buď velikým, chtěj směle sáhat

v říš myšlének a sporných záhad,

jichž dosud pln je celý svět.

V myšlének říši budiž králem

a staré bludy směle boř,

jak volný oř,

tak létni za svým ideálem

vždy výš a výš! – i v boji stálém

za staré světy nové tvoř.

Ať čeká boj! – též sláva čeká –

a je-li bojem život náš,

to dobře znáš,

vše zhojí jedna ruka měkká,

a vřava kol ať víc se vzteká,

ty svatý prapor neprodáš.

Jen směle výš a stále vzhůru,

jen hrdě dál a výš a výš!

Ó duchu slyš,

už volný vzlétni ku azuru

a v rodných duchů hřmícím kůru

i ty si trůn svůj postavíš.

Ó slyš ten dech tak sladký, vřelý,

jak vábí tebe, v dál že rád

bys chtěl se brát...

...A zatím život prchá celý

a za vše dá ti osiřelý

kout hřbitova, kde můžeš spát.