MNICH.

V Prachově, tiché vesnici,

v ochraně divokých skalin,

dětí dvé s růží na líci

kvetlo jak dvé keřů malin.

Hrály si z rána, k večeru

na pána a vlídnou paní;

slasti k nim pluly po šeru

i mlhou průsvitnou ranní.

Do skal se braly pospolu,

jakmile uměly chodiť,

hoch ji vždy nad tůň výmolu

oklikou pospíchal vodiť.

Vojmír tak běžel s Boženou

lučinou dětského věku,

smrk, který šuměl nad stěnou,

měl proň sta báječných vděků.

Vyprávěl Božce pohádky

tak plné pravdy a divů,

že věřil sám v klam přesladký,

podlehnuv luznému vlivu.

Dumal a snil a pomalu

minula mladictví doba...

Vojmír si lehal pod skálu,

s níž holub divoký zobá,

z kad jenom jedle jediná

z uzounké štěrbiny pučí,

zažloutlý mech se upíná,

a kvilná vichřice skučí...

A jako mračno na nebe

nad hojnou úrodou léta,

jak žhavý mráz kdy zazebe

lilii, sotva že zkvétá,

jako hluk děsných přívalů,

jako skřek ukrutné zprávy –

předtucha slítla pod skálu

a duši hochovu tráví...

Deště, sníh, vítr vyhlodal

nesčetných do skalin žlábků,

nad žlábky teček nabodal,

pod ně sled krkavčích drápků...

Ustrnut Vojmír dívá se,

dívá, a zkoumá, a sčítá,

až mladou myslí v úžase

jistota příšerná lítá...

Darmo naň smavá obloha

paprsek posýlá slunný,

zrak, – všecka bytost nebohá

čte hrozné na skalách runy...

Přírody písmo bezděčné

verše a sloky tam tvoří,

jež jako muky pověčné

hochovi plamenem hoří.

Čte tam: „...smrť – na mne – nečíhá –

sám – si – ji přitisknu – k hrudi – –“

a jako sklaná lodyha

klesá. Děs dále jej pudí.

Se skály skáče na skálu

hledaje světlejší řádky,

jež co mdlý odlesk opálu

zjasní mu okamžik krátký.

Darmo; čte dál – jak na doklad:

„...umru – krev – zateče v hroudu...

chvátal jsem jako pro poklad,

a nesu – vyrčení soudu.“

Pádí jak šílen k vesnici, –

po skalách krvavé stopy,

dívku svou zří se chvějící,

dravě ji za ruku chopí:

„Jdižiž mi s cesty, Boženo,

nikdy se nesejdem více,

srdce mé k smrti souženo,

třeba mu zázračné svíce,

třeba mu mnoha modlení

v zátiší klášterní síně,

svého chci dbáti spasení –

není ho na tvojím klíně!“

Utíká prachem silnice

v mukách, jež osud veň nasil,

tam až kde leží Valdice,

kartusiánů kde Asyl. – –

Kmitly se roky v přeletu,

ony, jež mění tvář země,

povadnul jinoch v rozkvětu,

vlas jeho posněžen jemně.

Bije to srdce neklidné

pod drsnou, bělavou kutnou,

postí se třikrát do týdne

s duší den ode dne smutnou.

V Beneše kruté řeholi

žije tak bezcitně přísně,

bídnější červa na poli,

přece však nezbaven tísně.

Svatého řádu patrona

vroucněji všech vzývá bratří,

Brůno však divů nekoná,

na jeho zoufalství patří.

Vojmír – to bratr Tadeáš

v lebce, v níž strhány struny

určil: To, brachu, uděláš,

zas budeš čísti ty runy!

Snad že jsou dávno smazány

pokáním, slzou mých zraků,

jiné tam verše vetkány

perutí nebeských ptáků.

Tadeáš – Vojmír utíká

z Valdic kol Prachova v skály,

naslouchá – vřava veliká,

skály – jak by se mu smály.

Pekelný posměch po lese

chechtá se v ďábelském reji,

chvoj, jak jí vánek zatřese,

úpí, lká, jak v beznaději...

A Vojmír klesá bezdechý

v kout, jenž jej doposud vábil,

čte sloku túž prost útěchy,

a dále: „...Boženu – zabil...“

Divoký výkřik vyproudil

z kartusianovy hrudi,

v hlubinu lesa zabloudil

a trojí ozvěnu budí,

hlasové hučí hluboce:

„Vojmíre, Vojmíre!

vrhl jsi duši do noci,

do číré, do číré!

Byl jsi mi, hochu, nevěrným,

Vojmíre, Vojmíre!“

tak to zní tónem příšerným

do dálí, do šíré.

Zpomněl si Vojmír nebohý

na lásku v srdci svém mladém,

– čelo mu stiskly mátohy,

cítí se uštknuta hadem.

„Věřil jsem tuchám, pověře,

vlastní své zakopal štěstí,

v zašlých dob černém jezeře

leží co ohnilé klestí.

Boženko, ráji jediný,

kde se tvá tříštila hlava?!“

Bral se v těch skalin skupiny,

v srdci muk divých saň dravá.

Balvany strmí k obloze

jako kruh kamenných obrů,

pod nimi propasť namnoze,

neznáma zlu, tajna dobru.

A hle, tam dole v skulině

jakoby pokropil stěny...

a dole kámen na klíně

chová cos s podobou ženy.

A nad tím kání, havranů

křičící hladová hejna,

vlasy tam visí s balvanu

jak zlatá rostlina chvějná...

Stáhlo se srdce mužovo

hlubokým, nesmírným bolem,

zírá tam vždy zas na novo,

nevědom ničehož kolem.

Doplanul den. Šeř soumraku

do hvozdů klesá i v proutí,

s šílenstvím němým ve zraku

Vojmír s to není se hnouti.

Ráno tam lesník zabloudil –

– Vojmír tu doposud stojí,

snad mu to pánbůh usoudil;

nescuchal ani snět chvojí,

stojí v té kutně bělavé

s nahnutou v hlubinu šijí,

stále, ať jitro mlhavé,

ať jedle vichrem se svíjí.

A když zas lesník zavítal

po lese mezi ty skály,

ani se záhyb nezmítal,

po kutně stíny jen hrály.

Každého v soucit pohroužil

pohled ten, pro vždy tvář tichá,

kartusian se dotoužil

v kamenné podobě mnicha.