MNÍCH. (ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ.)

Splynula tichá noc, podletní vítr vál,

Velebný Vyšehrad v papršlku Lůny stál;

Od zdí od sesutých i od skal kolmých stín,

Stopil se hluboko v Vltavy temný klín.

Dvanáctá odbila, poslední mroucí zvuk,

Se vmísil v ječící stříbrné vlny hluk,

I z blízké hospody v znějící hlásně smích. –

V bílý plášť zahalen pod skálou stojí mních; –

Velebná postava. – Vybledlou jeho tvář,

Strašnější činila sinavá Lůny zář;

Šedý vlas přes jeho zmrtvělý visí zrak,

Tak kryje jizlivý zdoutnalé hvězdy mrak;

I strašně po skále jakkoli vichr lkál,

Ticho, však strašněji šedivý mních se smál.

V tom temnou nocí zvuk stříbrný harfy zněl,

I smutný dívky hlas mutnou si píseň pěl:

„Vítr, chladný vítr věje

Přeze hvozdy husté,

Svadlym listem hustě seje

Přes strníště pusté.“

„Smutně k posledu v křovině

Kukačka kukala,

Smutněji však na rovině

Dívka zaplakala.“

„Věnec krásný jsem ztratila,

Těžko bez něj býti,

Bouře růže odšatila,

Nelze jiný víti.“

„Aj tam na mé sestry hrobě,

Ještě vlají stíny,

Tamo půjdu spletu sobě

Věnec z rozmaríny.“

Umlkla; sladký harfy zvuk krajinou hral,

Strašný jak nešťastné osud by dívky lkal;

S ním spolu utichnul z hospody hlásný smích,

Mnohem však strašněji šedivý smál se mních:

„Není již pláče dost za celý jasný den,

Ještě i lkání to zapláší noční sen,

I tam těch pláší smích, jenž tak již řídký host,

Z hrdla jej vynutí jediná zoufalost;

Neb člověk, největší jestli ho tiskne hřích,

Z vlastního trápení ještě si stropí smích.“

V tom harfa zazvučí, slyšeti těžký pád;

Zvučela posledně, nezavzní vícekrát; –

Vlna se urovná, nenechá žádných stop,

Harfu i hlas skryje jediný mokrý hrob.

Plačící Lůna se stopila v mraků klín,

I stměla šírou zem oblaků hustých moc,

Odcházel šedý mních po skále v pustou noc,

Co v hrobku s půlnocí bere se hrůzný stín.

I vzešel jasný den, i zašel zlatý den,

I znovu s pólnocí trudný se vrátil sen,

I dutý řeky hluk i vichr opět lkál,

Šedivý též i mních pod skálou v noc se smál;

I každou přišel noc; – až jednou v ranní čas

Na tváři dlí mu smích, – než žádný v hrdle hlas; –

I byl to hrůzný smích, přimrzlý v tváři smích,

Jako by smrti se ještě smál mrtvý mních. – – –