Mnich Florian.

Hoří východ. Jak jen den

na oblohu tiše vstane,

kolem města slavného

na sta velkých ohňů vzplane.

A ty ohně posvítí

kacířům na cestu v nebe.

Prochází se kardinál,

tlupu mnichů kolem sebe.

Jeden ale mladý mnich

mračně zírá na to všecko.

Vece k němu kardinál:

„Nebudiž jen plaché děcko!

Povyjasniž svoji tvář.

Patř jen vůkol, Floriane:

na sta hranic za chvíli

pro kacíře tady vzplane.

Až ty ohně zahoří

výše než lesk slunce zlatý,

pak jich žár neuhasí

ani ten tvůj patron svatý!“

Odpovídá Florian,

mladou hlavu k zemi sklání:

„Taká živá pochodeň –

věru, pěkné podívání!

Jedna věta posvátná,

jíž se svět i nebe řídí,

ovšem větší ceny jest

nežli životy sta lidí.

A že za svůj blud a klam

krev i hlavy rádi dají,

za to Pán zas ohnivou

korunu ti podá v ráji!“

Z brány města dlouhý řad

kacířů sem vážně kráčí.

Muži odhodlaně jdou,

ale ženy hořce pláčí...

Vzešlo slunce. V jeden žár

hranice ty náhle vzplály,

a z těch ohňů velebné

písně v kraj se rozléhaly.

Velebné a nadšené,

až se chvěly vůkol stráně.

Florian stál opodál,

a pěl s nimi odhodlaně:

„My hynem, Kriste! Mrtvých těl

žár klesne sprahlý na popel,

však co je živilo, zda to

nebude noci odňato?

K nám bídným svůj dnes nakloň sluch!

My víme, Pane, Ty jsi Bůh,

však ti, jenž vraždí, pálí nás,

jen Tebe námi mučí zas.

Již duch náš vazeb těla prost...

Jej, Pane, příjmi na milost,

a kdož nás vrhli v žár a dým, –

ach, odpusť, Pane, odpusť jim!“

Zvolna, tiše, dojemně

umlkaly vážné zpěvy...

Neslyší víc Florian,

a co s ním se děje, neví...

Cítil, pouta nicoty

kterak rázem s něho spadla,

ku bratrům se povznáší

duše jeho čistá, zmladlá – – –

A než zpěvy poslední

kacířů tím žárem splály,

písně Florianovy

z hranice se rozléhaly.