MNICH (I.)

V zpovědnici staré, rozviklané

seděl bratr Jan a smlouval s nitrem svým,

s touhou, která dneska mocně vzplane,

aby zítra zbyl z ní popel, prach a dým.

Rád tu snil a ve vzpomínkách hledal,

tady toužil, tady plakal bezmocí,

tady vznět ho vzhůru k hvězdám zvedal,

strach však rval ho dolů v bezdno půlnoci.

Tady trávil v touhách, divném snění

slušnou řadu nikým nečítaných let,

nevěda, jak čas jej zvolna mění,

až se z hlasu jeho chechtal na něj kmet.

Kolik roků již tu takto tráví?

Kolik zim tu prosnil a protoužil jar?

Vzpomínky a sny zda koho znaví?

A Jan snil a toužil, nevěda jak stár.

Snil a toužil snad od nepaměti.

A jak dávno vstříc svým touhám chtěl již jít?

Vzpomínky a sny i věčnost světí,

je-li duše jas a srdce tluk v nich skryt.

Dávno tomu, do smrti co hostem

paní laskavé se uvolil tu být.

Žhavou touhou zrajem, slibem rostem,

proto Janův nikdy nekolísal cit.

Dávno tomu. Nikdo neví ani,

kterak dlouho v starém zámku bydlil Jan –

dávno tomu, co zřel hradu paní

volně jíti naposledy z jeho bran.

Dávno tomu. Čas ohlodal zdivo

a nádvoří pokryl směsí plevelu,

vše pomřelo, co tu bylo živo,

aby zase vstalo vždy jar v ševelu.

Dávno tomu. Omítka se drobí,

břidlicová střecha značně pelichá,

kdysi čerstvé propadly se hroby.

Starý pyšný javor zvolna usýchá.

Kostelík je také značně sešlý.

Čas vše mění, drsnou rukou pokazí –

svatí, jak se na zdích kdys tu sešli,

jsou dnes smutní, že až tebe zamrazí.

Pavučím je pavouk pokryl, prachem

šedým léta. Svatozáře pobledly

a na roucha, rdící se kdys nachem,

zbloudilé sem mouchy tupě usedly.

S oltáře se Kristus teskně dívá,

jak vše kolem zpustlo, jako jeho sen,

a jistě se diví, na čem zhřívá

Jan svou touhu velkou, časem nezlomen.

Jan tu sedí v zpovědnici

staré, v polotemnu chmurném zcela skryt.

Nechť čas plyne luzně ševelící

dále. Je tak sladko vzpomínkami žít.

Je tak sladko věřit v sladká kouzla,

je tak milo hledat v zadumání vděk,

ve snech štěstí, třeba stokrát sklouzla

duše tvoje po bolesti vzpomínek.

Dávno tomu. V chaotické tříšti

času osud kdysi zanesl ho sem,

v mlčelivý koutek, z něhož prýští

rozkoš jeho čistá mocným plamenem.

Paní zámku, kráska zadumaná,

pozvala ho kdysi k malé rozpravě,

pozvala ho, řeholníka Jana.

A pak vyprávěla tiše, dumavě:

– Nemožno mi více tíhu stesku

po zmizelém, drahém choti unésti.

Žije? Aneb zemřel v bitvy třesku?

Nevím. Co vím, jsou jen plané pověsti.

Půjdu za ním. Tři již léta vleklá

čekám na něj. Nejde. Půjdu tedy za ním.

Ty zde zůstaň.– Požehnej mi. – Klekla

před ním. V žehnání vztáh’ ruce k jejím skráním.

Propustila čeleď. Celé jmění

svoje řádu mnichů dala do správy.

Pak odešla kams – bez rozloučení...

Přijde nazpět? Kdy? Kdy? Čas nic nepraví.