MNÍCH. (I.)

Na Bernardu klášter dřímá,

Pusté ticho dvůr objímá;

Mníchové spí pevný sen,

Jeden ze všech nespí jen. –

Kroj jeho cizince jeví,

Odkuď přišel žádný neví;

Při okénku nízkém sedí,

Stuhlým okem v dálku hledí. –

Zimní noci roucho kryje

Sněžné hory Helvecie;

Dolu horou, vzhůr po hoře,

Všude bílo, – sněžné moře, –

Nade sněhy tváří bledou

zírá Luna mlhou šedou;

Šero, pusto, mrtvo kolem,

Psi jen bloudí horou, dolem. –

Cizí ten noc každou sedí,

Stuhlým okem v dálku hledí, –

Ducha mhy mu stíní husté,

Jako venku hory pusté;

Oko jeho hrůzu jeví. –

Proč tak sedí? – Žádný neví.