MNICH (II.)

Odešla... A čas pomalu míjel.

Zvolna, líně tekl, těžké kročeje

kladl na vše, žíznivě se vpíjel

v tvrdá fakta, jak již jeho zvykem je.

Odešla a Jan tu zůstal tlíti.

Neznám přišel z řádu bratří Kristových

a zde sněním a posty se sytí

a rozjímá tiše ve ponurých zdích.

Odešla, a přece stále je tu,

jako přízrak ve mnichových myšlenkách.

Čím byl on as užitečným světu?

Modlil se a duší bloudil v hříchu tmách.

Odešla a on ji stále viděl,

pár slov řekla, on je slyší po léta –.

Tisíckrát se za svůj život styděl,

v touhách zlých že duše jeho zakleta.

Jak on žil? Zda za svůj život celý

připoutal kdy k velikému myšlenku?

Jedl, pil a spal, až sesivělý

nudou potkal jednou svoji milenku.

Avšak v krátkém čase, tolik krátkém,

zapudil ji zlobně navždy od sebe.

Pak šel žitím smuten; v kroku vratkém,

zkřivlém smíchu zlolajník zří na tebe.

Víc se modlil, kázal ohnivěji,

vyhýbal se lidem, stydě se za hřích –

vůdce čestné slaboši že chtějí,

poznal z jejich hledu věrolomný mnich.

On tak bídně zrušil slovo dané,

jednu duši zlomil, srdce poplval,

když se v její oči polekané

jeho zradou nelítostně, tvrdě smál.

Tak on žil. Jen k hanbě jménu boha.

Pak jej zavolala světlá paní ta,

kterou hnala neúkrotná touha

srdce v cizí zem, by slávou pokryta,

mocná, silná za hlasem šla jeho.

Zdrcen velikostí její chvěl se Jan.

Zprvu těžko chápal toho všeho,

úžasem jsa zlomen, studem zadumán.

Jak se dotkl tehdy jejich skrání,

u nohou když jeho dlela v pokleku,

pocítil, že prohřešil se na ní.

Vždyť tak nepodoben on byl člověku.

A ona? Ve hvězdách nad ním stála

a jak světice mu v sluch zněl její hlas,

když jím velikost svou zhalovala.

Zněl mu v duši stále, neztlumil ho čas.

Zahloubal se celou duší svojí,

všechny chvíle žití myšlence té dal:

Paní ona v hvězdách nad ním stojí

láskou. A on přece též kdys miloval.