MNÍCH. (II.)

Znovu noc plášť rozstře černý,

Mníchové spí pevný sen;

Rytíř Góra nespí jen. –

Však i panoš nespí věrný.

Nízkým oknem tamo hledí,

Kde sám rytíř jeho sedí.

Zimní noci roucho kryje,

Sněžné hory Helvecie.

Dolu horou, i po hoře,

Všude bílo, – sněžné moře, –

Nade sněhy tváří bledou

Mrká Luna mlhou šedou;

Šero, pusto, mrtvo kolem,

Psi jen bloudí horou, dolem.

Víc a víc se Lůna níží,

Strašněji noc zemi tíží.

Zvonky zní – a psové vyjí, –

Sklesla půlnoc – zvony bijí.

Slyš! jak strašné vykříknutí,

Jak je hrůza z hrdla nutí;

Ještě jednou – ticho všude.

Břinklo okno – co to bude? –

Volá panoš – mníši běží,

Klášterem se světlo míhá. –

Po chodbách se křik rozlíhá,

Bez sebe že Góra leží.