MNICH (III.)

– Velký bože! Utiš moje zmatky!

Zhal mi taje, jejichž krásy zastíní

nebe! Z jaké utvořil jsi látky

onu ženu velkou, rovnou bohyni?

Jak je možno ve světě tom chudém,

kde já žebral jen, anebo drze krad’,

aniž sluha krásy zalkl jsem se studem,

jak je možno tady, v světle klamů, zrad

najít velké srdce, čisté, zlaté,

které za požitkem hříšným nespěchá?

Tázal jsem se tě již tisíckráte.

Ty však mlčíš, jediná má útěcha.

Velký bože! Jaké jsou to taje,

jež mi byly tolik dlouho ukryty?

Čím je proti nim ta velká báje,

kterou kdysi dávno diktovals prý ty?

Kolik lásky v srdci tom je skryto,

když jí v oběť dává vše, co žitím zvem?

Všecko dává, nic jí není líto,

všecko opouští s rozkošným úsměvem,

a ve vřavu kruté bitvy spěje

hledat tělo, jsoucí snad již v rozkladu.

Jde a věří, že se u něj zhřeje,

lehce oděna jde, sama, o hladu.

Pěšky kráčí přes kopce a stráně

slabá, plachá, unavená, bezbranná.

Každý může ruku vztáhnout k ráně,

kdo ji potká. Nikde pomoc, záchrana.

Kráčí sama útlá, čistá, něžná.

Kam jde? Zda se nevzdaluje od cíle?

Jde a klopýtá. A cíle nezná.

Nic jí není těžké, kruté, zpozdilé.

Kráčí stále pokud síly stačí,

dneska silnicí a zítra stržemi,

jde však dál, ač stěží tělo vláčí,

v před. Světice stopy seje po zemi.

Potrhaný šat má, bosé nohy

prachem pokryté. Vlas, kdysi havraní,

hebký, měkký, po kolena dlouhý

zcuchán větrem, vlaje za ní po stráni.

Pružné tělo trýzní nalomeno,

ale pyšná duše roste obětí.

Kořím se ti, uctívám tě, ženo,

bohyně vtělená v čistém poupěti.

Ale kde jsi? Krásná, dobrá, čistá!

Která stopa země nese bytost tvou?

Kráčíš, aneb odpočíváš, jista

vědomím, že nezabloudíš dálek tmou?

Teď je noc. Své stíny krajem stele,

aby člověk, klopýtáním znavený,

nepostřehl vrásky na svém čele

a za podušku mnil míti kameny,

aby temné, vlhké skalní sluje

změnily se ve útulné přístřeší.

A pak vichr zuřivě nechť duje,

v sladký spánek přece tebe zkonejší.

Teď je noc. Pramáti času, hrdá

stářím svým. A přece voní svěžestí,

tlumí gesta dne, ach – tolik tvrdá,

v muka žití křídlem smíru šelestí.

Nese pokoj, mír. A sny své klade

unaveným spáčům tiše pod hlavy,

k lůžkům jejich vodí nymfy mladé,

s nimiž spáči předou pak své rozpravy.

Nymfy vzdušné úsměvy své kladou

do podušek teplých, divně zcuchaných

nepokojem snů a žití zradou,

aby sivé hlavy klidně spaly v nich.

Ze vzdálených světů nesou zvěsti,

zkazky plné kouzla, krásy neznámé,

nesou radost, slastnou tuchu štěstí,

nesou všecko, co my tady nemáme.

Nesou nové, nezbádané taje,

jejich vůní hlavy naše pokropí –

Nechť prý krásno ve člověku zraje,

třeba on ho tolik těžko pochopí.

Nesou rosu na svých mlžných křídlech,

prškou její tiší bolest našich ran –

rosu načerpanou v čistých zřídlech,

z nichž usoudil jen jim píti pán.

V křepkém kroku nesou rytmus svěží,

pohyb ruček bílých jest pln gracie.

V snech je chápeš – v životě však stěží

poznáš, jak má člověk žít – a nežije.

V smíchu jejich nová rozkoš zpívá,

v lesku očí hoří plápol neznámý.

Člověk věří, že se kamsi dívá

v plaché krásno, jež je kdesi před námi.

Každý pohyb, úsměv každý sládne

v duši. Opojuje každé dechnutí,

každé slovo silou boha vládne,

ač tvé nitro hladí měkkou perutí.

Nymfy božské! Shlukněte se v davy

kolem ní, ať nalézá se kdekoli!

Dejte věnce kolem její hlavy,

dejte jí sny, které sladce šveholí

písně nachýleným, skleslým hlavám.

Vše jí dejte, čím vás velký kosmu pán

obdaroval. Já též vše jí dávám

v podnož, velikostí její k zemi sklán. –

Povstal Jan a zvolna, těžkým krokem

ubíral se ven do noci tajemné,

aby věčně svěžím její tokem

pocelovat dal své čelo znavené.