MNÍCH. (III.)

Věrný panoš k rytířovi spěje,

Nad nímž mdloba peruť rozprostírá;

Zmrtvělého panoš podepírá,

Vřelé slzy po ruce mu leje,

Studený mu z čela pot utírá,

I tvář schladlou vřelou slzou hřeje,

Ztmělé rytíř oči otevírá,

Po celém se těle hruzou chvěje,

Mdle se oko pod brvami stkvěje,

Jakby temnost kolem byla čírá;

Znovu klesá i znovu umírá;

I zas znovu opět pookřeje.

Panoš pláče i panoš se směje,

Pána na obživujícího zírá,

I tvář svoji v lůno jeho kreje.