MNICH (IV.)

Svět se vznáší na perutích noci,

kolébá se v bouřných vlnách prostoru,

přec však srdce lidská slyšíš tlouci,

smát se, jásat, plesat jako ze vzdoru.

Srdce lidské! Kolik bouřných vznětů,

kolik vášní tebou mocně zachvěje,

nežli úsměv plachý splyne se rtů,

který chvíle příští rychle odvěje?

Kolik tužeb v nitru tvém se rodí,

nežli bouřný tluk tvůj navždy ustane?

Život tlačí, rozum příkře soudí,

proto srdce zřídka, co chce, dostane.

Přes to ale stále něco hledá,

třeba tisíckrát se o klam poraní.

Svět je chudý, co chceš tobě nedá,

ale za chimérou jít ti nebrání.

Za chimérou tedy jdi! Je sladká

jako hrozen vína, čistá jako sníh,

na rtech svých má úsměv Jezulátka,

které tiše dřímá v loktech matčiných.

Chiméra je dítko fantasie.

Ustroj si ji tedy dle své možnosti,

vždyť jen tebe těší, tobě žije,

k tobě chodí pro vkus, ty k ní pro ctnosti.

Je tak fádní brutalita žití,

i když člověk docela jí přivykne.

Chiméra jde: Je tak sladko sníti,

skutečnost zlou sen tak často zakřikne.

Ona dává tobě divné tuchy,

jimiž tebe v bezvědomí opojí,

že jsi k bědám žití slep a hluchý,

žiješ v jiných světech, v míru, pokoji.

Vede tebe tiše roklinami,

táže se tě: Žiješ zcela beze snů?

Žitím jdeme tak jako tak sami.

Proto často padneš – já jen poklesnu.

Ty jsi hmota, já jsem symbol duše.

Ty se plazíš prachem, já jdu rosnými

nížinami tušení, kam jen suše

hrůz jek padá. Ty jsi zpychl prostými

fakty skutků, které zítra kácíš

v prach, neb vidíš na nich stopy rozporů

svého nitra. Zřídka jen se vracíš

do sfér vyšších pomyslů, bys hovoru

bohů se též mohl zúčastniti.

Mně však nelze spočinouti u hmoty

a s ní smlouvat, aneb zastaviti

se jí nechat. Tak já žiji – a tak ty.

Chiméra jde napřed, je tak svůdná –

kyne tobě, zve tě v říši ilusí – –

ty jdeš za ní, efemerko bludná,

pokřivená strachem, tupá od hrůzy.

Chiméro má, počkej! Nutno jíti

křižovatek spletí, kol měst, samot, vsí,

v nichž psi vyjí, snob se nudou sytí.

Chiméro má, počkej! Kdepak jsi?

Dej sem ruku, chiméra ti praví,

a pojď rychle, nevšímej si samot, měst.

Iluse teď zrají – čas je pravý.

Ulomíš si jednu svěží ratolest.

Vede tebe tiše – dej se vésti,

a s ní vyrovnej se pěkně do kroku,

nestavuj se nikde na rozcestí,

na zastávce světců, moudrých proroků.

Pohleď! Tady lavička je skryta.

Za dne je tu šero a tma k večeru,

jakás jména tu tam jsou v ní vryta,

mezi nimi srdce značných rozměrů.

Nesedej si na ni, na ta jména,

vždyť se tady právě cesty křižují –

tady jednou dleli muž a žena,

kteří – bozi vědí – co dnes milují.

Zde se úzké cesty právě kříží.

Neusedej tady, bludný pocestný!

Všecky cesty k cílům svým se blíží

a z nich každý, každý prý je bezelstný.

Všecky tyto cesty někam běží.

Jedna dolů, druhá vzhůru do kopce –

zde jen srdce na lavičce leží,

zacloněno zpola keřem jalovce.

Jdi s ní. Svoje sousto najdeš také

cestou. Není ještě všecko snědeno;

jinde vládnou zvyky všelijaké,

zde je všecko jedním loktem změřeno.

Jdi s ní, kam tě vede! Přeplněna

jsou již místa všedních lidských zažitků.

Zlato, zlato, zlato, smích a žena

slyšíš zníti z vřavy tuší, přípitků.

Jdi s ní! Na zemi již není místa,

kde by duše s láskou mohla spočinout

bez obav, že radost její čistá

nezakvílí tlakem zrezivělých pout.

Pouze snů a ilusí tvých vůně

může tobě dáti rozkoš nejvyšší,

po níž duše volá, věčně stůně.

Nikdo jiný touhu její neztiší. –

Tak les šuměl nad Janovou hlavou,

až ho v spánek milosrdný zkolébal,

tak vzněcoval touhu jeho zdravou:

vytvořit si nejkrásnější ideál

a jemu pak sloužit bez výhrady –

nechat zcela stranou všecko vezdejší,

snem pronikat v krásno, zhalit vnady

jeho a mít štěstí, jímž se nehřeší...