MNICH (IX.)

Červencové jitro zavonělo

starobylým, zachmuřeným pokojem,

jak by radost rozhodit tu chtělo,

smutek kde spí zhalen temným závojem.

Červencové jitro mladé, svěží,

pokoj jest jím tolik sladce prochvělý,

vůně jeho tady na všem leží,

stokrát sladší než dvou ruček pocely.

Stokrát sladší, tisíckráte dražší,

neboť přijde vždycky, nikdy nezradí.

Pocel dneska hřeje, zítra straší,

v pěst se zatne ručka, jež dnes pohladí.

Červencové jitro je vždy milé,

vždycky hladí skráně, zvadlé únavou,

stokrát zlíbá čelo smutkem bílé

a svou vůní směje se ti za hlavou:

– Dřímej sladce, zakřiknuté dítě

hrůzou chvíle! Já jsem s tebou, odvěká

rozkoš duší nejkrásnějších. Chci tě

těšit, hrůza když tě k smrti poleká.

Dřímej sladce! Já ti zpívám tiše.

Píseň moje bolest tvoji vyléčí,

na nový list žití tobě vpíše

novou naděj: Žít je rozkoš největší.

Ano, žíti, třeba v bolu, muce.

Věřit pevně, třeba zklamán tisíckrát,

žít a žít, své vzpínat k hvězdám ruce,

třeba v slzách, přece jen se usmívat.

Věky plynou jako voda v řece,

vše se mění, časem hyne, zevšední,

jen já líbám srdce stále měkce,

pocel můj byl první, bude poslední.

Já jsem rozkoš vznešená a čistá,

já jsem vyplnění nejkrásnějších snů,

v každém srdci najdu kousek místa,

v každé duši oltář svých krás naleznu.

Dřímej proto sladce! Zpěvy moje

nesou tobě štěstí, slastné pocely,

nahradí ti nitra nepokoje,

v němž sny kvetou, květy aby pomřely.

Není štěstí na pozemské pouti.

Jen sny o něm žijí v srdcích od věků,

staví-li z nich – pod rukou se hroutí

v trosky a prach padne v duši člověku.

V snech jen možno tvořit ideály.

Snad je časem život trochu poruší –

nikdy však je v trosky nerozvalí,

aby zoufalství ti padlo na duši.

V snech jen ideál je zdravě svůdný,

čistý, vyžaduje krásu nejdražší –

úsměv jeho rozkošný a cudný

polibkem tě unaveným nestraší.

Dřímej proto sladce! Bol tvůj zhyne.

Poznáš sám, že nelze chtít, co nežije.

Já dám tobě krásy, štěstí jiné,

jimiž duše tvá se k smrti opije,

aniž jednou jimi vystřízliví,

aneb unuděna trpce zasténá.

Žena klame – ideál ten živý

hračka hezká je – však zcela bezcenná.

Ty jsi spěchal nerozvážně za ní.

Na cestách však, kudy ona kráčela,

leží omyl, jímž se duch tvůj zraní.

Rána v srdce, v duši, rána do čela. –

Červencové jitro mladé, svěží,

vůní svou se směje tobě za hlavou.

Slyšíš, mnichu, jak kol tebe běží

a svou písničku ti zpívá dumavou?

Červencové jitro tobě zpívá

divnou píseň: Žena klam je a tys šel

za ní. Ideál se jinde skrývá...

Kde však? Ty se tážeš? Bůh tě neslyšel.

Neslyšel tě bůh tvůj, milý mnichu!

Hlas tvůj slabý přímo k němu neletí,

vykoupá se dříve v tůni hříchu

a jde zpět. Tvé nitro smutkem znesvětí.

Červencové jitro tolik voní

a tak divné zkazky tobě vypráví...

Mnichu! Proč jsi smuten? Toužíš po ní?

Kdo jest ona? Víš to? Chmurné dálavy.

Ano, mnichu! Chmurné, cizí, chladné

dálavy jest ona, ten tvůj ideál.

Neplač proto! On v tvé duši zvadne,

neb byl špatný. Sen ti dal a život vzal.