MNICH (V.)

V zamyšleném, tklivém, svatém tichu,

ve spánku jsi našel vonnou útěchu.

Usmívej se proto, dobrý mnichu,

vždyť tak sladce spí se v lese na mechu.

Les ti zpívá tiše, jak jen umí,

vůní svou tě zpíjí, vánkem celuje –

on tvým touhám jistě porozumí,

neb on též jen nejkrásnější miluje:

Tichý zpěv a vlhkou vůni kvítí,

rozteskněné zkazky vánku večera,

rosu, jež se diamanty třpytí,

a pohádky vyprávěné za šera.

Něžné, drobnolisté růže plané,

smutné ticho samot, hloubku půlnoci,

vřesy prosté, rosou uplakané,

vesmír, v němž se vzhlíží hvězdy planoucí.

On má rád, co sladké jest a něžné:

První pták v něm z jara tiše trilkuje,

první rostou skromné květy sněžné.

Vesna nejdřív v jeho říše vstupuje.

Ó, les, ó, les, ó, les! V měkkých stínech

jeho hlava tebe nikdy nebolí,

zdá se ti, že kráčíš po vavřínech

a sbor víl že o tvou přízeň zápolí.

A jak král usedá v hermelíny,

můžeš i ty hlavu svou zde položit

na podušky z mechu, pod modříny

a sbor věrných tvých jde se ti poklonit.

Vpředu kráčí zástup bílých panen

s kyticemi květů. Víly z pohádek,

útlých boků, liliových ramen

sešly se a stud svůj nesou ti a vděk.

Sněžná roucha jejich křepce vlají

vzduchem svými průsvitnými řasami,

čisté vnady panen těžko tají.

Snad se radují tak jejich krásami.

Zlato jejích vlasů v slunci plane

jako odlesk nových, krásných dukátů,

v očích hoří hvězdy nesčítané.

Rty, toť třešně, prasklá ve chvatu.

Přešly volným krokem. Jemným shlukem

mlh se zdají býti, který krajinou

plyne. Vymrštěná střela lukem

zraků tvých je protkne, avšak nevinou

jejich zhoubný jed ten, který nese,

promění se v dotek tvého zbožnění.

Již zašly. Za nimi jíti chce se

tobě, ale žádost tvá v stud zkamení.

Elfů, nymf a skřítků zástup celý

za nimi se vine v pestré směsici

v skotačení bujném, že les stmělý,

pln je smíchu, žertů. Šumí tisíci

hlasy bájných těchto polostínů,

stkaných z jemných vláken lidských myšlenek.

A v jich středu, v moři hermelínu,

kolem hlavy věnec z chrp a pomněnek,

kolem pasu šerpu tkanou zlatem,

pozakrytou vlasů černých závojem,

kráčí paní jeho snů. Ve vzňatém

touhou oku slza dřímá. Snad ji sem

seslal nevyzpytný, mocný vládce

lidských osudů a ona záhadnou

svoji něhou svítí ku památce

toho, k čemuž city její nezvadnou

nikdy. Slza ta je křišťalově

čistá. A na dlouhých brvách spočívá

měkce, aby mohla v každém slově

shlížeti se ihned, rtem jak zachvívá.

Vysoké a bílé její čelo

rozťato je vráskou jednou, jedinou,

na znamení, že cos pod ním vřelo

mocně dlouho. A teď každou vteřinou

vráska tato prosí: Rozumějte!

Nechci soucit váš, ni sladkou potěchu.

To jen slabým, unaveným dejte,

již se tolik bojí hořkých posměchů.

Mně jen dejte věčné zapomnění.

Více nechci. Ono bude odměnou

nejkrásnější za vše, co již není.

A co bylo, toho bozi vzpomenou.

To v mém srdci navždy zakotvilo.

Čím mi život? Co mi může více dát,

nežli dal mi? To však bylo – bylo

a v životě může být jen jedenkrát.

Pouze jednou v žití může láskou

srdce vzpláti. A když všecko sežehne,

člověk přikryje ho věčnou zkazkou

štěstí bez obav, že znovu vyšlehne

z něho plamen. Srdce pouze jednou

za života čistým ohněm plápolá.

Tehdy všecky krásy kolem blednou,

plamen tento všecko chtění udolá,

všecky tužby zdusí, jak se zrodí,

každým nervem chvěje, svítí nadšením.

Když vše stráví, člověk popel hodí

stranou a jde žitím, pohrdaje vším.

To je láska. Ostatní, co zove

člověk tímto jménem, jest jen znavený

svit bludiček v močálech. Do nové

oblasti jich nevzplá oheň studený.

Přešel zástup elfů, nymf a skřítků,

zmizela i ona, jejich královna.

Větřík z cesty odsunul jim snítku

jednu a teď jde a zas ji urovná.

A teď lesem hbitě spěchá, dýchá

květům zaleknutým v rosné kalichy:

vstávejte a žijte! Chvíle ticha

prchly. Modleme se zase za hříchy

lidské, aby brzy opět tady

mohl jíti zástup panen, skřítků, víl,

aby vůně jejich rej, smích mladý

vzácným hostem našich plachých slastí byl.

– Vstávejte a žijte jejich smíchem!

Šumí větřík šumí, hbitě skotačí

lesem, který udiveným tichem

zázraku se kořit sotva postačí.

– Vstávejte a žijte jejich vůní!

Šumí větřík šumí, hbitě hopkuje

listím bříz, jež stojí na výsluní.

Šumí lesem dál a spáče burcuje.

– Vstávejte a žijte. Není hříchem,

není hanbou žíti, jak my žijeme...

Teď si náhle vzpomněl: Co je s mnichem?

Kde je? Pojďte rychle, ať ho najdeme.

Větřík s vůní květů běží tichem...

Zastavil se větřík náhle pod jedlí,

se spícím si zadováděl mnichem,

vlas mu zvlnil, zulíbal ret pobledlý.

– Vstávej, mnichu, vstávej! Květy vstaly

všecky již, i stromy. Desetkrát jsem les

celý oběhl. Vše boha chválí

již, jen ty spíš, mnichu, tolik dlouho dnes.

Jan vstal. Snivě vzhlédl do červánků,

které právě na východě vstávaly,

a pak zvolna ubíral se k zámku,

kol nějž bledé mlhy slepě tápaly.