MNICH (VI.)

Osud někdy tolik krutě vládne

člověku. Do jeho kroku postaví

smutný přízrak, mysterium chladné,

které nitro jeho hrůzou zaplaví.

– Kdo jsi? Jdi mi z cesty! K svému cíli

kráčím, který vidím v dálce jasně plát,

jeho jas mne vede, těší, sílí.

Ustup z cesty! Chci jít, pusť mne. Chci se smát

pýchou, že jdu, jásati chci vznětem

svým vstříc kráse, toužím rychle dostihnout

ráje, abych mohl ověnčiti květem

svoji hlavu. Ustup! Rachocení pout

mých ti dokazuje, že jen zvolna

lze mi jíti. Tlak jich brání v rozběhu –

a pak cesta není vždycky rovná.

Často padnu do bláta neb do sněhu.

Člověk marně prosí, zapřísahá

přízrak. Napne proto síly šíleným

vzmachem, ale hrůza zvolna sahá

k jeho hrdlu, drtí, láme dechem svým

jeho postať. Člověk padá k zemi,

zlomen přesilou. Pak pustý jeho rov

větřík skryje listím, haluzemi

zrakům nechápavým, které na hřbitov,

v místa svatá pokojem a tichem,

vodí svoji nudu pásti na rovy...

Tak si osud zahrál také s mnichem.

Nechť však historie nám to dopoví.

– Dneska tedy půjdu. Samo nebe

seslalo mi ku posile svěží sen.

Dneska tedy půjdu hledat tebe,

ideále sladký! Je tak krásný den,

slunko mile hřeje. Větřík stromů

haluzemi zpívá sladkou písničku.

Mně ji zpívá: Přivedeš si domů

štěstí s rozjásaným smíchem na líčku.

Celý kraj se chvěje roztoužením,

naděj sladká konečně již dozrává.

Dřív jsem toužil, miloval jen sněním,

teď se skutkem stane moje představa –.

Tak Jan šeptal sobě, přípravami

na cestu jsa radostnými zaměstnán,

zpíval sobě, když v kraj tolik známý

chutě bral se cestou od zámeckých bran.

S vrchu cesta běží kamenitá

a do údolíčka míří snivého.

Tady někde číhá hrůza, skryta

v houští. Chraň tě pánbu, chraň tě od zlého.

Úzká cesta nad hlubokou slují,

kamenými sloupy řídce vroubena,

skřítkové zlí se tu potulují

a vztahují k tobě svoje ramena.

Úzká cesta běží nad propastí,

běží s kopce do snivého údolí –.

Ke dnu rokle, do záludné pasti,

spadne často kámen, jenž se udrolí

z její časem rozervané stěny.

Temný pád – a propast mlčí, čeká zas.

I list zvadlý, žitím unavený

přijme, když ho javor se svých beder střás’.

Jako netvor strašný čeká tady,

věčně lačná nových, nových obětí,

lstivá, svůdná, neleká se zrady,

účel každý prostředek jí posvětí.

Kráčí Jan po cestě zrádné dolů.

Kráčí, dumá, nebezpečí netuší.

– Zatančíme sobě trochu spolu –

zalkala mu hrůza náhle do uší.

– Pojď sem, mnichu! Nad propastí mohou

sobě zatančiti pouze zmužilí –.

Jsi ty jedním z nich? Vstup svoji nohou

sem, kde v bezdno se sráz prudce nachýlí –

a pak zavři oči – vzkřikni směle –

rozpni paže svoje, miluj bez viny!

Nuže – pojď přec – neotálej déle!

Tak – teď. Vzkřikni! – – – – – – – – – Jan spad’ na dno hlubiny...