MNICH (VII.)

Stále lačná, zdřimla trochu hladem.

Ale hrozný jícen k nebi otvírá

stále. Zachvěla se náhle pádem

sluj. Zda oběť svoji k smrti utýrá?

V nitru jejím leží v bezvědomí

na poduškách měkkých z listí javoru.

Jako vichr větévku když zlomí

suchou v rozčileném, hlučném hovoru.

Starý javor listí dále hází

dolů. Spadl jeden, teď dva a zas tři...

Snad ho pohled dolů v těle mrazí,

aneb sluj mu řekla: čin můj pozastři?

Leží na dně jejím v teplé krvi,

leží tiše – zdá se, že již nedýchá...

Na čelo mu hodil javor prvý

list a vítr pro jiné zas pospíchá.

Leží tiše – zdá se, že již dožil.

Tmavý vlas mu ulpěl chtivě na skráni –

pravou ruku jak by někdo vložil

k prsoum. Leží na nich jako v laskání.

Bledý profil pyšné jeho hlavy

na suchém se listí jasně odráží.

Mlčí sluj i les umlkl hravý,

mlčí javor, stojící tu na stráži.

Zmlklo jeho srdce v bouřném tluku,

mlčí v prsou. Pouze chvění ztlumené

lze v něm cítit bez ozvuku –

více ne. Jak člověk, když si vzpomene

na sen, hledě smrti ve tvář bledou.

Ni duch jeho neví o svém velikém

snu, touhách svých. Všechno splihlo v šedou

metaforu jedním hrůzy výkřikem.

Neurčilo, sladké bezvědomí

zpívá tiché requiem tu beze slov.

Mlčí rokle, mlčí v lese stromy,

pouze javor hází listí v teplý rov.

Všechno zmlklo. Hrůza také ztichla.

Kamének spad’ malý dolů na listí –

nad studánkou pomněnka si vzdychla.

List v ní spadl, vodu její znečistí.

Pokoj sladký milosrdně dýchá

na vše kolem, na vše klade úsměvy –

vše se modlí zbožně ústy ticha:

jsem i nejsem – jste i nejste také vy.