MNICH (VIII.)

Zvlnilo se mocně husté křoví

v lese nízkém na pokraji rokliny.

Zda sluj temná o svém činu poví

něco? Mlčí – mlčí, jak by bylo bez viny.

Mlčí sluj i cesta kamenitá.

Za to ale hlučně rozšuměl se les,

neboť příchozího právě vítá:

– Milý, hrozné věci staly se tu dnes.

Pospěš sobě! Každá krůpěj času

velkou cenu má. Tam dole zmírá snad

bratr tvůj. Jdi rychle! Chop jej v pasu

a v svou chýš ho zanes. Zřel jsem jeho pád,

nechť tvou vidím rozjásat se slávu.

Byl tak velkým, jak spěl kamsi v pyšnou dál,

hrůza ale hrdou jeho hlavu

k zemi přitiskla a on pak zaplakal. –

Spěchá vousáč statný, plný síly

velikými kroky v zrádnou roklinu.

Avšak jeho pes již vstříc mu pílí:

– Pane, pane! Povím tobě novinu.

Pospěš rychle dolů. V tratolišti

vlastní krve kdos tam tiše spočívá.

Snad je mrtev. Tam na kůpě listí –

pohleď! Tady, slunko kam se usmívá. –

Sběhl hajný dolů i pes jeho.

Stinný les radostně listím šelestí –.

– Zločin? ptá se hajný druha svého.

Ten však míní, že se stalo neštěstí.

Nabral hajný vody do klobouku

ze studánky malé, čisté jak kus skla,

a vymyl s ní ránu v levém boku.

Pomněnka si nad tím bolně zasteskla.

Potom hajný vzkřikl k lesu. – Hano!

Pojď sem, Hanó! Letí hlas od šedých skal

k lesu. A ten odpovídá: Anoooo – – –.

Starý javor se jen nad tím pousmál.

– Dýchá – dýchá – zvolal strážce lesů,

že až rokle zachvěla se bezcitná –

pomněnka se lekla a v keř vřesu

spadla jedna její slza soucitná.

– Hano, pospěš! Volá hajný znovu,

a pomněnka druhou ztrácí slzičku –

les se zachvěl svěžím hlasem kovu:

– Již jdu, již jdu! Kde jsi, tatíčku?

– Tady dole. Haló! Zde po stráni

sestup rychle, radí otec dítěti,

útloboké, plavé, pružné lani.

– Seskoč! Hup – a zachytil ji v objetí.

– Pomoz tady, otec tiše radí

a tesákem drtí břízku mladičkou.

Hana vlhkým zrakem mnicha hladí

a sto vzpomínek jí víří hlavičkou.

– To je Jan, dí teskně plaché dítě.

– Ano, to je Jan, náš soused z hor...

Otec druhou břízku kácí hbitě,

až ozvěnou zalkal nedaleký bor.

Na nosítka z břízek dali mnicha

a stoupali zvolna vzhůru po stráni.

Z údolíčka kdesi mořem ticha

jim do kroku zaplakalo klekání.

Kroky jejich měkký písek tlumí,

nosítka se vlní v rytmu pomalém.

Oba mlčí. Tajůplné dumy,

smutkem hořké, bloudí v kraji ospalém.

Cesta k zámku kamenitá, křivá.

Jan se po ní ze své pouti navrací –

ospalý kraj mlčí – půlnoc zívá,

k novému se jitru líně obrací.

Na zámecké věži sýček kvílí

a noc jeho skřeky ze sna počítá,

Jan se vrací, aniž dospěl k cíli,

z cest ho smutných nikdo, nikdo nevítá.