MNICH (X.)

Červencový večer zadýchaný,

přišel nemocného mnicha navštívit.

Na kraj lůžka sedl vedle Hany,

zlíbal mnicha, zastřel jeho očí svit.

Červencový večer, plný ticha,

potkal dnešní jitro kdesi v pralese –

do řeči se dali o snech mnicha,

jak je hrůza na svých spárech roznese.

A soucitný večer jak to slyšel,

podivil se tomu všemu nemálo

a pobavit trochu mnicha přišel,

aby se mu toto víckrát nestalo.

Červencový večer roztoužený,

zadumaný snílek, sladký poeta,

mnoho žil a viděl a zná ženy,

ví, jak láska kvete a jak odkvétá.

Červencový večer mnoho prožil

v stinných hájích a v příkopech cest,

smíchem srdce sváděl, touhy množil,

sta polibků viděl, srdcervoucích gest.

Na kraj lůžka sedl vedle Hany

a na mnicha soucitně se zadíval,

zlíbal jeho líce, sčetl rány

a pak zamysliv se, takto jemu přál:

– Srdce ještě tluče – vše se zhojí,

ač jsi velkou daň své lásce mlčky dal.

Není lásky hoden, kdo se bojí

bolu a kdo z lásky nikdy nereptal.

Ale pozor, mnichu, dej si příště.

Poznej dříve, potom miluj, směj se, mrač,

květy nesej nikdy na smetiště,

raděj touhou zmírej, než zklamáním plač.

Pamatuješ, co ti ve snu řeklo

dnešní jitro? Chmurná, cizá dálava

že je žena. Proto pro ní teklo

tolik slz, že tajemstvím nám zůstává.

Tajemství jest sice příliš svůdné.

Ale i lesk svodů časem vyčichne,

tajemství když prosaismem zchudne –

a zklamaný ctitel krás jen zavzdychne. –

Červencový večer stáhl brvy

a hled jeho nezvykle se zachmuřil...

Přišel vítr, jenž měl oheň v krvi,

a v stromoví parku zle se rozzuřil.

Večer prchal rychle před tím zjevem,

dneska dříve vláda jeho končila,

vítr vítal noc svým hlučným řevem,

střecha s věže v nádvoří se shroutila.

Zadul vítr mocně v staré krovy,

smetl k zemi asi tucet kavčích hnízd,

zatřás věží, zda mu něco poví,

a okénkem malým dovnitř prudce hvízd’.

Ve věži se ozval hlásek tichý,

stříbrný jak peníz, když ti upadne.

Zvoneček to šeptl v změť té pýchy,

jež tu řvala v klínu noci záhadné.

Malý zvonek smutně v krovech visí,

vichřicí se neznatelně kolébá.

Lepší časy prožil dávno – kdysi,

ač jen vydělával mnichům na chleba.

Malý zvonek tiše kývá hlavou,

srdce jeho slabě se jen ozvalo,

toto srdce zpité kdysi slávou,

že lid ku mši svaté denně volalo.

Malý zvonek rozhoupal se více.

Srdce jeho bije občas v zvučný kov.

Za Janovou hlavou zhasla svíce –.

V rozzuřené bouři lká ďas beze slov.

Staré stromy divě sebou klátí,

vytlučená okna v rámech skřípají –

není možno sníti, ani spáti.

A hlas zvonku s bouří spěje po kraji.

– Hano – probůh! Co to? Slyšíš přece –

vzkřikl Jan a napřímil se v posteli.

Kdo to zvoní? Slyšíš, kterak měkce

zvonku hlas lká, kterak pláče, ševelí?

Někdo umřel asi. Zvonek zvoní

sám a kvílí. Slyšíš, Hano? Bim – bam bam,

bim, bam bam. Pro koho lká? Snad pro ní?

Umřela již paní snů mých kdesi – tam?

Pomodli se, Hano milá, se mnou,

nežli umíráček smutně dokvílí –.

K mému loži klekni, ručkou jemnou

pokřižuj mé čelo, kvítku rozmilý.

Pomodli se se mnou za mou paní,

pomodli se se mnou za můj sladký klam –

otčenášek za něj, zdrávas za ní...

Modleme se. – Zvonek kvílí: bim, bam bam.

Klekla Hana k loži, ruce spiala,

o podušky opřel svoje záda Jan,

Hana čelo jeho požehnala –

modlejí se spolu. Kéž je slyší pán!

Divá bouře letí vztekle krajem,

oblohou se zmítá sirných blesků plam –

duše dvě jdou spolu krásným rájem.

Zvonek pláče tiše nocí: bim, bam bam.

Starý javor sténá na nádvoří,

zdivo zámku úpí – s okna vypad’ rám,

jako v základech když svět se boří.

Na věži lká zvonek dále: bim, bam bam.

Přišla hrůza, do oken se dívá.

Mnich se modlí s Hanou ve tmě půlnoci,

modlitbička jejich zimomřivá

zhasla náhle tiše její přemocí.

Hrůza volá: – Mnichu! Mnichu! Mnichu!

Proč se modlíš na smrtelném loži svém?

Jsi již syt svých bezpočetných hříchů?

Vzhlížíš k nebi, když tě oklamala zem?

Nebuď blázen! Neumírej v pláči!

Byl tvůj život chlebem příštích, budoucích?

Nebyl. Sotva tobě ku cti stačí.

Teď se modlíš, umírat chceš smuten, tich.

Chceš být také světcem? Jene, Jene!

I ty stůněš tímto divným zlozvykem?

Život dal jsi kráse vybájené,

zakonči ho aspoň velkým výkřikem!

Dej mu spád, když plynul tolik líně,

dej mu vztyčný bod, když klesal do prachu,

vysměj se teď hříchu, směj se vině,

nechtěj zemřít příštím lidem k postrachu.

Dříve nežli zemřeš, staň se silou!

U hrobu pak tvého každý zastaví

kroky své a vzpomínkou tě milou

jako nesmrtelné božstvo pozdraví.

Pojď sem, k oknu! Viz noc tmavou,

černou jako saze! Kde má konce, víš?

Nesmrtelnou pokryješ se slávou,

v bezedné té hloubce když se utopíš.

Vystup vzhůru! Tak – a ruce vztáhni

rozběsněné, černé noci na pozdrav.

A teď vzkřikni – k ní se blíže nahni –.

Vzkřikni! Skoč! Tak. Dobře jest. Buď zdráv!

– Jene, Jene! – vzkřikla mocně Hana,

procitnuvší ze sna. Kde jsi? Nehleď tam!

Dole zaduněla temná rána –

zvonek zalkal naposledy: bim, bam bam.