MNÍCH. (ZPĚV PRVNÍ.)

S hradních věží dutě zvony znějí,

Mutně tichym hradem mníši pějí;

Smutek, jako oblak hrad objímá

Róna, paní hradu, v rakvi dřímá.

„Dobrou noc jí.“ Však jest první den,

Co ukončil žely její sen;

Neb kdykoli nad porostlou strání

Vzešel měsíc, slýchal její lkání;

A kdy již za jitra slunce plálo,

V růžové vše již se záři smálo:

Ještě oko její slzy lilo;

Jí ni slunce zrak neosušilo.

V kobce tiché, černě obestřené,

Jako by se v ní rozestřel mrak,

Dléla ona; uplakaný zrak

Na obrazu dcery své milené

Po den celý upřenýtě měla;

Jakby věčně ji jen zříti chtěla.

Uplynula jsou již mnohá léta,

Co to děvče v mladosti růžené,

Krásné jako jitro uzarděné,

Z hradu ušlo do šírého světa,

Hněvem otce, praví lid, puzené; –

Pak i on sám ujel z hradu svého,

Zahnán v dálku od svědomí zlého. –

Odjel Hron. – Kam? – Posuď žádný neví, –

Aniž zdá se, žeby přišel více;

Protož Róny žel víc neuleví,

Léč až v smrti zblednou její líce. –

Teď však zbledly; ztichlo lkání její,

Mutně jenom hradem mníši pějí,

Pozustálých pláč zní smutně jen,

Róny žely tichý skončil sen.

Pode hrádní kapli, ve tmě pouhé

Leží místo tiché, bez jitra svítání,

Kde ve zdání, či snad beze zdání –

Spí pánové hradu v noci dlouhé;

Sedum sloupů do půl kola stojí;

Kol a kolem železná je mříže

V obejmutí věčném k sobě víže;

Na hoře je vlastní rámě pojí; – –

V středu dolu visí sponka dlouhá,

Na ní lampa, světlo v ní nejasné

Div že hoří, – plápolá i hasne;

I zas doutná; – jemu se jen rouhá

Čírá tma, jenž se v kol hrobky vije; –

Časem prchnouc, v polou odekryje

Všecky hrůzy místa tak pustého;

Časem vše zas do roucha hustého

Šerých nocí sevře; – až se srdce leká,

Kdy pomyslí, ta – že tma naň čeká.

Mezi sloupy u prostřed té mříže

Hledí Christus s vysokého kříže

Truchlorouškou jestiť pozastřený,

Světlem mdlým jen v polou ozářený;

A při sloupu každém ozbrojená

Stojí socha mrtvých hradních pánů

S mečem v pěsti, jakby ta postava zděná

Byla, hlídať prachu svého schránu.

Skučí větřík škulinami stěny

Pustopusté hrobky mrtvym šerem

Zemřelých jako dech zatajený

Dlouhym po přilbicích soch těch hraje perem; –

By se prodral slunce blesk tam zlatý,

Ozářiti chtěje krásnou mocí

Rakví lůno, v hrůzy tyto spiatý

Stane se jen pustou zase nocí.

Světlem bledým Lampy ozářená,

Stojí rakev, v které Róna sní,

Mníchem šedým Prosba pronešená

Srdečné co lkání hrobkou zní:

„Pane dej, ať na vždy nezahynu,

Pane promiň v soudu tvém mou vinu;

Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde,

Jitro zlaté nade hroby vzejde!“

„„Pane promiň v soudu tvém mou vinu,

Pane dej, ať na vždy nezahynu;

Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde,

Jitro zlaté nade hroby vzejde!!““

Za nim v zboru všickni mníši pějí. –

Hlasy jejich jako lkání znějí,

Než zvuk tento v kol o rakve duté,

Rozhoštěné v hrobce vyklenuté,

[Kde předkové, hradu páni dlejí;]

Z níchž ni prach již není, obražený,

Zachechtá se, co smích zatajený. –

Ticho opět. – Slyš! teď koně ržání

I podkovy hlásné klopotání

Přes nádvoří v uši mníchů bije,

I zazvučí plesu hlas ve lkání:

„Pán se vrátil!“ – „„Pán ať žije!!““

Zasmušen na oři Góra sedí,

Kolem něho všecko tiše stálo.

Nepromluviv kolem sebe hledí,

Všecko se mu snad tak cizí zdálo?

Okna hradu naň co zraky zřely

Umrtvené, jakby se ho chtěly

Zeptati, kde sám tak dlouho bloudil?

Stíny stromů tajemně se chvěly,

Jakby každý nad příchozím soudil.

A on stojí – mlčí – v kol se dívá,

Ňádra se mu v tajném zdvihnou stesku,

Neb se bledá divně tvář usmívá;

Ztmělé zraky v strašném mihnou blesku.

Skočí s koně – kolo užasnuté

Vstoupí; ptá se, co as rytíř ráčí?

Ten pak sklopiv oko nepohnuté,

Vrhne uzdu a v hrad zpustlý kráčí.