MNICH.

S žaltářem kráčel mladý mnich

klášterní zahradou

a bloudil smuten, zamyšlen

dumavou arkadou.

O žití věčném přemýšlel –

zrak snivý sklopený,

v podivné črty žaltáře

hluboko ztopený.

Tu pestré ptáče v haluzi

tak sladce zapělo,

až se pod hávem žíněným

srdce mu zachvělo.

Zatím co jemně ševelil

větvicí teskný sten –

na víčka mnichu vkrádal se

zlehýnka zlatý sen.

Mnich usnul... Léta prchala,

věk na věk práchnivěl,

a zatím se již mladý sad

v pralesa kráse skvěl.

Když procit’ v staré fontáně,

shled’ líce žalostné,

ulek’ se svrasklé tváře své

a brady bělostné.

V arkadách žití – mladý mnich

jsem mnoho přemýšlel,

nade mnou ptáček tajemný

o štěstí lidském pěl.

Když sladký zvuk mne opřádal,

já v těžkém snění tkvěl

a málem bych byl v marných snech

jak ten mnich spráchnivěl.