MNICH

Ne tragický, ne veselý ni skvělý,

ne blouznivý, jímž bolesti by chvěly,

či mrazný zas,

jak voda němá, vnitrozemská pílí,

jdouc z neznáma zas k neznámému cíli

můj všechen čas.

Pol zdušeně, jak hasnutí ran splývá,

jak zmlžilá a smytá perspektiva

hor, řek a měst,

jak světlo mdlé, jež mléčným sklem se cedí,

jak echo jen, jež nedá odpovědi,

již dlužno jest,

zde míjí čas bez otřesů a hřmění,

ni ostré chuti života v něm není,

lymf, krve běh,

jak víno, které nemámí, jen studí,

a bacchického pachu neprobudí,

lpíc na mých rtech.

Tak plyne vysokem kol mřížení mé cely,

o plachou prázdnotu se s hrudí mojí dělí

i srdcem mým,

když čechrá mrtvě stříbro mojí hlavy

a touhy moje rozptyluje, taví

jak charý dým.

A mládí mé i mužnost, stáří bědné

v témž zorném poli duchovém se shlédne,

když patřím zpět,

a v jakés barvě neutrální šedé

kol sebe kuklu neprůzračnou přede

můj vnitřní svět.

Neb v světě vnějším ničím nejsem zcela,

jen schránka vášní nyní obemšelá

jak sivý peň,

na zdi mé cely u podnoží kříže

mne nápis těžkou obsažností víže:

vše zapomeň!

Zvon s malé věže sanktusové klinká

jak myšlenka už jedna samotinká

a žádná víc,

jež cestu prorvouc letí k stanům ducha,

přes rozlivy a prostorami hlucha

se ztrácejíc...