Mnich.

V legendu svatých, z rána od svitání

až k večeru, kdy k modlení se zvoní,

ta bledá líc se k pergamenu sklání.

Za črtou črtu maluje on do ní

ty drobné obrazy, před nimiž věky

ač vírou chabé, vlhké zraky cloní.

A lidské pitvory a ďáblů skřeky

a světců k nebi pohled vážně jasný

je vidět zde; – a je to štětec měkký,

jímž malován každý ten oblak řasný

a každá tvář, – ba nebeského jitra

i v ďábla chmurnou líc pad odlesk spasný.

Vše měří váha hlubokého nitra

a smutku víc-li někde v zemském zjevu,

hned jinde úsměv praví: „Doufej ! – Zítra !“

A tak tu všechno plno jasu, zpěvu,

že myslím si, jak dívám se v tu knihu,

jak okénkem skrz rosou vlhkou révu

padalo slunce v zlatoskvoucím mihu

a ptačí zpěv v tu tichou zvučel celi

a on jak vše, by žití zmírnil tíhu,

to v obraz spojil, sice nedospělý

svým uměním, leč do něj všechno vložil,

co k Bohu vede, co nás od Něj dělí! –

Co všechno asi mnich ten dříve prožil.