Mnich.

Kdys v starém jsem ho viděl refektáři,

jak vykouzlen by štětcem Zurbarana:

V zčernalém rámci přísná bledost tváří,

pleť jako z visionů divných stkaná,

v hlubokých očích zážeh s tmou se sváří,

ten pohled zeje, otevřená rána!

skráň stlačena ve sporých šedin věnec,

šij vztyčená a ruce na růženec,

jak v modlitbě by chtěl se dočkat rána.

Sta nevysněných, tajných visionů

se chvělo mu pod spuchlých víček řasou,

rty tenké, jak by volaly: Já tonu,

ó Pane, podej ruku, buď mou spásou!

Jsem rozšlápnutý květ tvém na záhonu,

kde hřích a hanba se jak červi pasou,

svět pode mnou se v kalné ztrácí mlze,

já nemám slov a proklínám své slze,

jsem zrazen láskou, opuštěn jsem krásou!

Však déle když jsi badal v tmavém oku,

tu viděls, jak tam jiskra šlehla divá,

žár orgií, jež nezdeptal chvat roků,

kdy, plachá laň, se láska v srdci skrývá,

kdy ruka znala tvary dívčích boků,

po kterých vášeň luznou notou zpívá,

třesk pohárů a kostek rachot v číši

a sladší polibků zvuk v stmělé tíši,

kdy hvězdná noc v svět očí stem se dívá.

A nad tou vrstvou jako ve pralese

zas nová vrstva živých dojmů klíčí:

bezsenné noci, v kterých duch se třese

jak v pavučině muška trpasličí,

co obrovská dlaň s výše k ní se nese,

dlaň Satana, jenž šíj a roh má býčí;

pak dlouhé modlitby a delší posty

a z odříkání duhy k nebi mosty,

jež horkým dechem Samum vášně ničí.

A v posled vrchem tupá resignace

jak ropucha, jež vedle cesty sedí,

den po dni na modlitbách, tuhá práce,

závratná nuda z toho oka hledí

a touha usnout pro vždy, umřít sladce,

ti dnové jsou tak nevýslovně šedí

a vlekou se v nic, v moře beze hráze:

To všecko moh’ jsi čísti na obraze,

otázek tisíc, však bez odpovědi.

Však vůle silnější ta chvěje rtoma:

Pán velký je, buď věčná jemu sláva,

on asyl můj, v něm pouze duše doma,

on zoře nesmírná, jež ve mně vstává,

on berla má, kde noha chví se chromá,

on výmluvnosti mé jest žhoucí láva,

buď veleben! Tak z rámu, jenž se stmívá,

to volá, plesá, křičí, řekneš zpívá,

to hosanna ta siná, bledá hlava!