Mnichova poslední píseň.

Až mi přijde doba odřeknutí

lásky se, radostí všech,

za to ždám Tě Bože všeho hnutí,

jen mně lyru, zpěvy nech!

K těm jsem přilnul srdcem, duši svojí,

k nim vždy útočiště bral,

znaly lásku, svobodu i moji,

můj ať znaj’ též vnitřní žal.

Ze strastného života pak tísně,

dám Ti nejprv děky v zjev,

zvučné Tobě pěti budu písně,

slavně svatý chvalozpěv.

Když nad hroby mojich roditelů,

slunko již se nachýlí,

rozeladí lyru svou tam v želu,

syn jich – trudem unylý.

Hlasem zalkám u velikém bolu,

až již strast mne překoná, –

že se zachví smrtného kol dolu:

„kde jsi otče – matko má!“

Samoten ve loubí u potoka

pohřbím srdce s láskou svou,

skropím hrob ten vřelou slzou z oka,

„pohřební“ pak zavzní tmou!

Zasednu na lásky své tu rumy,

plakat budu nad sebou,

až tam pukne srdce, pějíc dumy

nad svou láskou pohřbenou.

Ach – a již zde doba odřeknutí

lásky se, radostí všech:

Pročež ždám Tě Bože všeho hnutí,

jen mně lyru, zpěvy nech!