MOBILISACE

V srpnovém slunci zrála země,

nad žity tetelil se vzduch,

a kraje balsamoval jemně

dech pukajících pluch.

I člověk úrodu svou dával.

Kolesa vlaků drnčela,

šáteček bílý vposled mával,

a píseň zvučela.

Proud k proudu sléval se, a děla

chtivými jícny do dáli

na vozech ověnčena čněla,

praporky mávaly.

Na břehu němý zástup koní

jen přešlapuje přes chvíli,

hřivnaté šíje k zemi kloní,

jak by se loučili.

Z osy se hnuly širé světy

pro vážnost chvíle osudnou;

jdou mužům ze rtů kvapné věty

a ženám slzy schnou.

Je zvířen život. Mnohozvuká

ozvěna bije v přílivu.

Cit hoří. Olbřímova ruka

napíná tetivu.

A hle, tu pod mým oknem v lísce

je kosí hnízdo, druhý rod,

a nad ním rodině své blízce

pták jásá o závod.

Sametem křídel slunce pije,

stráň do zpívání rozvlní,

odvěký zákon svůj tak žije

a vrchem naplní.

A všecky úkoly a cíle,

jež lidstvo do úpadu štvou,

jen popatř, ve výstražné síle

tam v hloubi hnízda jsou.